William Saroyan
Překlad: Jiří Josek
TRACYHO TYGR

Kapitola 1

Thomas Tracy měl tygra.
Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr.
Měl krásné bílé zuby.
A takto Tracy svého tygra získal:
Když mu byly tři roky a začal poslouchat, jak co zní, tu kdosi řekl tygr! Ať už tygr! bylo cokoli, Tracy to chtěl.
Jednoho dne se Tracy procházel s tátou po městě, když uviděl cosi za výlohou rybárny.
"Kup mi toho tygra," řekl.
"To je humr," opravil ho táta.
"Tak to nechci," řekl Tracy.
O pár let později navštívil s mámou zoo a v kleci viděl skutečného tygra. Vypadal jistě nejtygrovatěji ze všech tygrů, ale jeho tygr to nebyl.
V dalších letech spatřil Tracy mnoho obrázků, slovníků, encyklopedií a filmů s těmi nejroztodivnějšími druhy zvířat. Vykračovalo si tam mezi nimi i dost černých panterů, ale o žádném z nich Tracy nemohl říct, že to je jeho tygr.
Až jednoho dne si zašel Tracy do zoo sám. Bylo mu tehdy asi patnáct, pokuřoval cigaretu a koukal po holkách, když tu najednou stanul konečně před svým tygrem.
Byl to rozespalý černý panter, který se právě probudil, zvedl hlavu, zpříma se na Tracyho zadíval, stoupl si na všechny čtyři a řečí černých panterů pozdravil, což znělo asi takto: "Uajíí!"
Pak popošel k mřížím klece, na chvíli se zastavil, s očima stále upřenýma na Tracyho, a zas se líně vrátil k místu, kde až dosud spal. Tam sebou žuchnul a zahleděl se kamsi do dálky prostoru, do dálky tolika mil a let, kolik mil a let prostor má.
Teď zas pro změnu zíral Tracy na černého pantera. Zíral tak upřeně asi pět minut. Pak odhodil cigaretu, odkašlal si, vyplivl slinu a vyšel ze zoo.
"Tohle je můj tygr," řekl si.

Nikdy se již do zoo nevrátil, aby si tygra ještě jednou prohlédl. Nebylo to nutné. Měl ho. Měl ho celého a se vším všudy za těch pět minut, kdy ho viděl, jak odevzdaně hledí do nekonečného prostoru s výrazem té strašlivé tygří pýchy.

Kapitola 2

Když bylo Tracymu jednadvacet, odjel i se svým tygrem do New Yorku a nastoupil práci u Otto Seyfanga, dovozce kávy, ve Warrenově ulici v centru Washingtonova tržiště. V okolí byly hlavně obchody se zemědělskými výrobky, a tak kromě kávy, kterou mohl Tracy zadarmo popíjet v oddělení ochutnávačů u své firmy, najedl se bezplatně i dosytosti čerstvého ovoce a zeleniny.
Za nekvalifikovanou práci dostával Tracy velmi nízký plat, ale byla to práce dobrá a poctivá. Zpočátku to nebylo nic lehkého, hodit si na záda padesátikilový žok zrnkové kávy a ujít s ním padesát metrů, ale za týden už to byla pro Tracyho hračka, a dokonce i tygr musel ocenit, jak snadno mu to jde.
Jednoho dne zašel Tracy za svým nadřízeným, panem Valorou, aby s ním promluvil o své budoucnosti.

"Chci se stát ochutnávačem," řekl mu.
"Kdo tě posílá?" zeptal se Valora.
"Kam by mě kdo posílal?" divil se Tracy.
"Kdo tě posílá za mnou, abych tě udělal ochutnávačem?"
"Nikdo."
"Co víš o ochutnávání kávy?" ptal se Valora.
"Mám rád kávu," řekl Tracy.
"Co víš o ochutnávání kávy?" opakoval Valora svou otázku.
"Něco kávy jsem už vypil v oddělení ochutnávačů."
"Vypil jsi jen tolik kávy a snědl tolik vdolků, co dostávají všichni ostatní, kteří nejsou profesionální ochutnávači," řekl Valora.
"Když byla káva dobrá, poznal jsem to," řekl Tracy. "Když byla špatná, poznal jsem to taky."
"Jak jsi to poznal?"
"Podle chuti."
"Máme tři ochutnávače: Nimma, Peberdyho a Ringerta," řekl Valora. "Jsou už u firmy pětadvacet, pětatřicet a jednačtyřicet let. Jak dlouho pracuješ ty u Otto Seyfanga?"
"Čtrnáct dní."
"A chceš se stát ochutnávačem?"
"Ano."
"Za čtrnáct dní práce u firmy se chceš dostat až na samý vrchol žebříčku?"
"Ano."
"Nechce se ti čekat, až na tebe přijde řada?"
"Ne, pane. Nechce."
V tu chvíli vstoupil do Valorovy kanceláře sám Otto Seyfang. Valora vyskočil ze židle, ale Otto Seyfang, sedmdesátiletý muž, který si na žádné vyskakování nepotrpěl, řekl: "Jen zůstaňte sedět, Valora! A pokračujte!"
"Jak že, prosím?" ptal se Valora.
"Pokračujte, kde jsem vás přerušil, a čiňte se, Valora!" nakázal mu Otto Seyfang.
"Tenhle nový člověk přišel žádat o místo ochutnávače."
"Pokračujte!"
"Je u firmy čtrnáct dní a chce se stát ochutnávačem."
"Pokračujte, kde jste přestali!"
"Ano, šéfe," řekl Valora a obrátil se k Tracymu.
"Za pouhých čtrnáct dní chceš dostat místo, na které museli Nimmo, Peberdy a Ringert čekat dvacet, pětadvacet a třicet let? Je to tak?"
"Ano, pane."
"Jen tak si přijdeš k firmě a hned chceš tu nejlepší práci?"
"Ano."
"A o ochutnávání kávy víš taky všecko, že?"
"Ano."
"Jak tedy chutná dobrá káva?"
"Jako káva."
"Jak chutná prvotřídní káva?"
"Jako dobrá káva."
"V čem je rozdíl mezi dobrou a prvotřídní kávou?"
"V reklamě," odpověděl Tracy.
Valora se obrátil k Otto Seyfangovi, jako by chtěl říct: Co mám s tím chytrolínem přivandrovalým dělat? Ale Otto Seyfang ho nepovzbudil, jen čekal, co se bude dít dál.
"V oddělení ochutnávačů není volné místo," řekl Valora.
"Kdy tam bude volné místo?" zeptal se Tracy.
"Ne dřív, než umře Nimmo," řekl Valora, "ale v podniku je dalších devětatřicet lidí, kteří jsou před tebou."
"Nimmo přece ještě neumře," řekl Tracy.
"Řeknu mu, aby si pospíšil," zasmál se Valora.
"Nechci, aby pospíchal."
"Ale jeho místo chceš!"
"Ne, pane," řekl Tracy. "Chci, aby v oddělení byli čtyři ochutnávači."
"A ty chceš být tím čtvrtým?" žasnul Valora. "A ne Shively, který je teď první v pořadí?"
"V jakém pořadí?"
"V pořadí těch, kteří čekají na místo ochutnávače" řekl Valora. "Chceš předběhnout Shivelyho?"
"Nechci nikoho předběhnout," řekl Tracy. "Chci být mimo jakékoli pořadí přijatý do oddělení ochutnávačů, protože umím ochutnávat kávu a poznám, kdy je dobrá."
"Opravdu?"
"Ano."
"Odkud jsi?" zeptal se Valora.
"Ze San Franciska," řekl Tracy.
"Proč se tam vlastně nevrátíš?"
Valora se obrátil k Otto Seyfangovi.
"To by asi bylo nejlepší, že ano, pane šéf."

Valora ani Otto Seyfang nevěděli, že za Tracyho mluví tygr. Mysleli si, že tak mluví Tracy sám.
Zpočátku Otto Seyfanga napadlo, že by mohl udělat něco překvapujícího, tak jako to kdysi viděl na divadle. Překvapujícího pro Valoru a snad i pro toho kluka. Jenže pak to zavrhl. Uvědomil si, že přece jen není na divadle, ale ve svém podniku KÁVA-IMPORT, a kromě toho není umělec, ale obchodník. Napadlo ho totiž, že by snad mohl zaměstnat čtvrtého ochutnávače, tedy Tracyho, který má tolik kuráže, aby přišel za Valorou a řekl mu, nejspíš po pravdě, že on, Tracy, pozná dobrou kávu, když ji ochutná, a ještě ukáže, že má za ušima. Jako třeba s tou reklamou. (Když se to tak vezme, uvažoval v duchu Otto Seyfang, je to umění vlastně pořádný podfuk. Jen proto, že kluk odněkud z Kalifornie dokáže pohotově odpovídat na imbecilní otázky, být to v nějakém tom uměleckém kuse, už by mu člověk měl dát, o co si řekne, a něco z něj udělat. Ale co je doopravdy zač? Je to kafař? Žije kávou, dýchá kávou? Kdepak. Fiškus je to, nic víc.)
Tak se nakonec Otto Seyfang rozhodl, že nic překvapujícího neudělá.
"Co děláš? Jakou máš práci?" zeptal se Tracyho. "Skládám písničky," řekl Tracy.
"Ale!" zamračil se ten starý muž. "Chci vědět, jakou práci máš u Otto Seyfanga. Víš, kdo já jsem?"
"Nevím. Kdo jste?"
"Otto Seyfang."
"A víte, kdo jsem já?"
"Kdo jsi?"
"Thomas Tracy."
(Mám tenhle podnik. Mám ho už čtyřicet pět let, říkal si v duchu Otto Seyfang. Co máš ty?) - (Mám tygra, odpovídal v duchu Tracy.)
Pokračovali v hovoru, ale ne dřív, než mezi nimi proskočily tyhle myšlenky.
"Jakou práci máš u Otto Seyfanga?" ptal se ten starý muž.
"Přenáším žoky s kávou," odpověděl Tracy.
"Chceš si to místo udržet?" zeptal se Otto Seyfang.
Tracy věděl, co tygr hodlá říci, a nedočkavě čekal, až to řekne. Vtom však zjistil, že tygr nudou usnul.
Za chvíli slyšel sám sebe, jak říká: "Ano, pane Seyfangu, chci si to místo udržet."
"Tak se sakra vrať ke své práci!" obořil se na něj Otto Seyfang. "A jestli zas někdy přijdeš k Valorovi plácat nesmysly a utrácet jeho čas, vyhodím tě. Pan Valora ví sám ze všeho nejlíp, jak svůj čas utrácet, a nikdo mu s tím nemusí pomáhat, nemám pravdu, Valora?"
"Zajisté, pane šéf," řekl Valora.
Tracy se vrátil ke své práci a tygra nechal spát pod Valorovým stolem.
Když se tygr probudil a přišel k Tracymu, nechtěl s ním Tracy mluvit.
"Uajíí," řekl tygr v naději, že prolomí to trapné ticho.
"V hájíí," odsekl mu Tracy. "To jseš kamarád, takhle mě vypéct. Čekal jsem, jak jim to ukážeš, a ty zrovna musíš usnout. Když říkal: ,Chceš si to místo udržet?', čekal jsem, že odpovíš něco chytrého. To si říkáš tygr?"
"Mrúú," řekl tygr.
"Mrúú," řekl Tracy. "Jdi mi z očí!"

Po zbytek dne přenášel Tracy žoky s kávou mlčky a nasupeně. Zlobil se na tygra, který projevil své špatné způsoby a usnul zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli. Stalo se to sice poprvé, ale Tracymu se to nelíbilo. Trápilo ho, zda tygr netrpí nějakými pochybnými rodovými sklony.
Po práci doprovázel Tracy Nimma k podzemní dráze. Nimmo byl celou cestu nervózní, protože celý den ochutnával kávu. Byl téměř tak starý jako sám Otto Seyfang a neměl žádného tygra: vlastně ani nevěděl, že jsou tygři, které lze mít. Věděl pouze to, že stojí v cestě Shivelymu. A Shively stál v cestě třiceti osmi dalším zaměstnancům podniku Otto Seyfanga.
A tak se Tracy opět vrátil ke své práci, ale kromě toho napsal i tři verše své písničky. Zůstane tedy ještě nějaký čas u Otto Seyfanga a počká, až se z toho tygr vykřeše. Ale nebude stát nikomu v cestě, nebude nikoho předbíhat v pořadí.
Když Tracy vyšel z podzemní dráhy a kráčel po Broadwayi, rozhodl se, že si dá šálek kávy - a taky si ho dal. Byl dobrým ochutnávačem, a věděl o tom. Nechtělo se mu ale čekat nějakých třicet pět let, aby to mohl dokázat. Vypil i druhý šálek a dal si třetí, vychutnával jej pomalu a soustředěně.

Kapitola 3

Čas od času zabloudily oči Tracyho tygra po okolí v naději, že zahlédnou mladou tygřici, jejíž chování a způsoby by byly vhodné pro cokoli, co by z jejich setkání mohlo vzejít. Ale at' se díval jak se díval, většinou žádnou nespatřil. Většinou viděl jen samé pouliční kočky. Při těch několika vzácných příležitostech, kdy mu do oka padla přece jen opravdická tygřice, měl tygr právě kamsi velice naspěch a času mu zbývalo jenom tolik, aby se sotva stačil v běhu ohlédnout a podívat se za ní. Bylo to smutné a nikam to nevedlo a tygr o tom musel začít.
"Uáách," řekl.
"Co říkáš?" zeptal se Tracy.
"Uáchm."
"Nerozumím ti."
"Suamách."
"Co je to?"
"Samachám."
"Znamená to něco?"
"Achsámachám," říkal trpělivě tygr.
"Mluv pořádně, když chceš něco říct," zlobil se Tracy.
"La," řekl tygr.
"To je skoro francouzsky," řekl Tracy. "Mluv normálně. Víš, že francouzsky neumím."
"Lásal."
"Laso?"
"Sa," řekl tygr.
"Nezkracuj slova, spíš je prodlužuj, ať ti můžu rozumět," poprosil ho Tracy.
"S," řekl tygr.
"Umíš mluvit líp," řekl Tracy. "Buďto mluv, nebo buď zticha."
Tygr zůstal zticha.
Tracy přemýšlel o tom, co chtěl tygr říct, a najednou na to přišel.
Stalo se to v době polední přestávky. Tracy stál na schodišti před vchodem podniku Otto Seyfanga, vyhříval se na slunci a poslouchal Nimma, Peberdyho a Ringerta, jak si povídají o věhlase, kterého se jim ve světě kávy za ta léta věrného ochutnávání dostalo. Tu a tam se i Tracy snažil vpadnout do hovoru zmínkou o písničce, kterou právě píše, ale nikdy se mu to úplně nepodařilo.
Snažil se přijít na to, co tygr říkal, když tu najednou vidí, jak po Warrenově ulici kráčí dívka v žlutých přiléhavých pletených šatech. Jak hříva bohaté černé vlasy jí volně splývaly k ramenům. Vyzařoval z nich život a praskala v nich elektřina. Svaly Tracyho tygra se napružily, jeho štíhlá hlava se vytáhla směrem k dívce, jeho ohon se napřímil, ztuhnul a jen nepatrně se zachvíval, a odkudsi z hloubi tygra se vydralo divoké "Uajíí!".
Ochutnávači kávy, kteří zaslechli to zaržání, se s údivem obrátili k Tracymu, protože ještě nikdy v životě podobný zvuk neslyšeli.
"Aha," řekl Tracy tygrovi, "už to mám."
"Uajíí," opakoval tygr jakoby v bolesti a hlava se mu vytáhla ještě dál. Tracyho oči se ponořily do očí té dívky. Obojí, výkřik i ponoření, proběhlo současně. Dívka slyšela ten výkřik a přijala Tracyho oči, téměř se zastavila, téměř se usmála, nalehla těsněji na své žluté pletené šaty a odtančila dál po Warrenově ulici; jen tygr teskně kňučel.
"Tak tohle dělají v Kalifornii?" žasnul Nimmo.
"Uajíí," řekl Tracy.
"Udělej to ještě jednou," požádal ho Peberdy.
Tracy, který se díval za odcházející dívkou a sledoval tygra, jak za ní uhání, to udělal ještě jednou.
"Slyšel jsi to, Ringerte?" řekl Peberdy. "Tohle dělají v Kalifornii, když vidí krasavici."
"Žádné strachy," řekl Ringert, "slyšel jsem to."
"Slyšel jsi to," řekl Nimmo, "ale dokážeš to udělat?"
"To víte, že nedokážu," přiznal Ringert. "Ani jeden z vás starých ochutnávačů to nedokáže." A staří ochutnávači museli s lítostí přiznat, že to nedokážou. Pak se všichni vrátili ke své práci.
Tygr se přihnal zpátky za Tracym k navršené hromadě žoků v zadní části skladiště, odkud byl oknem výhled na dvorek. To odpoledne si Tracy pohazoval žoky, jako by to byly pytlíky fazolí.
"Ať je to kdokoli," řekl tygrovi, "pracuje někde poblíž. Zítra o polední přestávce ji zase uvidím a pozítří taky. Další den ji pozvu na oběd."
Celé odpoledne se Tracy snažil pořádně si o tom s tygrem popovídat, ale tygr vždycky místo odpovědi pouze hlasitě zaržál. Každou chvíli to zaržání zaslechli ostatní nosiči žoků. Byli to všichni mladí muži a rádi by ten zvuk napodobili, ale nedokázali to. Jak by mohli, když neměli tygra! Jen jednomu z nich, chlapci, který se jmenoval Kalany, se to téměř podařilo a pyšně tvrdil Tracymu, že aťsi kdokoli z Kalifornie udělá cokoli, on, který je z Texasu, to dokáže taky.
"Zítra, pozítří a popozítří," připomínal Tracy tygrovi, "pak ji pozvu na oběd."
A to se ví, stalo se, jak řekl.
Seděla u stolu naproti Tracymu v kavárně "Oukej". Oba jedli a tygr zatím obcházel kolem, snažil se potlačit zaržání a nevypadat tak hltavě.
"Jmenuju se Tom Tracy," řekl Tracy.
"Já vím, už jste říkal," odpověděla ta dívka.
"Zapomněl jsem."
"Já vím, už jste mi to řekl třikrát. Ale chtěl jste říct Thomas, ne Tom, že ano?"
"Ano," přikývl Tracy. "Thomas Tracy. Tak se jmenuju. Nic jiného to neznamená. Tedy chci říct, nic jiného než jméno. Muž nemá jenom to jméno."
"Máte i jméno po otci?" zeptala se dívka.
"Ne," řekl Tracy. "Jenom Thomas Tracy. Nebo jen Tom, kdybyste to chtěla zkracovat."
"Nechci to zkracovat," řekla dívka.
"Opravdu ne?" rozzářil se Tracy, protože to pro něj mnoho znamenalo. Představa, co všechno to pro něj může znamenat, ho velice rozrušila. A tak byl rozrušen, že si ani nevšiml, jak tygr kamsi upřeně zírá a taky se celý třese vzrušením. Pak se přece jen podíval a viděl, že tygr hledí na mladou tygřici.
"Opravdu ne?" opakoval Tracy.
"Ne," řekla dívka. "Líbí se mi jméno Thomas Tracy, tak jak je. Nechcete se zeptat, jak se jmenuju já?"
"Jak se jmenujete?" zeptal se Tracy přidušeným hlasem.
"Laura Luthyová," odpověděla dívka.
"Ó," zasténal Tracy. "Ó, Laura Luthyová."
"Líbí se vám?" zeptala se Laura Luthyová.
"Jestli se mi líbí?" zvolal Tracy. "Ó, Laura, Laura Luthyová."
Zatímco Thomas Tracy a Laura Luthyová dojídali oběd, proháněli se tygr s tygřicí kolem nich a nepřestali s tím, ani když Tracy a Laura vstali od stolu a došli k pokladně, kde Tracy zaplatil 85 centů za oba obědy.
Co mu teď záleželo na penězích?
Na ulici vzal Tracy Lauru za ruku a tak přešli kolem podniku Otto Seyfanga, kolem Nimma, Peberdyho a Ringerta, kteří stáli před vchodem. Tygr s tygřicí způsobně bok po boku za nimi. Tracy doprovodil Lauru až k její kanceláři, vzdálené asi dva bloky od podniku Otto Seyfanga, směrem k dokům na konci Warrenovy ulice, kde Laura pracovala jako písařka.
"Zítra?" zeptal se Tracy, aniž pořádně věděl, na co se ptá. Doufal však, že ona ví.
"Ano," odpověděla Laura.
Tracyho tygr zaržál. Lauřina tygřice se pousmála, svěsila hlavu a odběhla.
Tracy se vrátil k podniku Otto Seyfanga, k ochutnávačům kávy, kteří postávali před vchodem.
"Tracy," přistoupil k němu Nimmo, "doufám, že budu žít alespoň tak dlouho, abych viděl, jak to dopadne."
"Budete," ujistil ho rozhodně a upřímně Tracy. "Budete, protože musíte žít."
Tygr stál uprostřed chodníku, zahleděn do nekonečného prostoru.
Když se Tracy toho dne vracel domů, nalezl tygra, jak tam uprostřed chodníku stále ještě stojí, a stoupl si vedle něj. Lidé, valící se z práce, do něho vráželi. Stáli tak oba dlouho, pak se Tracy pohnul a vydal se směrem k podzemní dráze. Tygr se neochotně ploužil za ním.

Kapitola 4

Laura Luthyová žila ve čtvrti Far Rockaway. Soboty a neděle trávila doma s matkou.
Její matka byla, dá-li se tak říct, ještě krásnější než Laura sama, a věčná, i když nenápadná řevnivost mezi nimi se odrážela nejen v zrcadlech po celém domě, ale i v poznámkách, jež obě ženy pronášely na adresu filmových či divadelních herců, na adresu mužů ze sousedství nebo mužských návštěvníků kostela. (Kostel byl naproti přes ulici, takže mohly vidět, jací muži jej navštěvují. O sobotách a nedělích vyhlížely společně, jiné dny chodila k oknu pouze Lauřina matka; většinou však taky ne, neboť s čím větším klidem mohla svou zálibu provozovat, tím menší k ní měla chuť. Nicméně stalo se občas, že jí do oka padl nějaký ten urostlý muž, přicházející si do kostela pro požehnání či pro nevyplacený účet.)
Řevnivost mezi matkou a dcerou vzkvétala a rostla, vzdor tomu, že pan Oliver Luthy, Lauřin otec, přicházel každý večer po práci domů a již po čtyřiadvacátý rok uléhal do postele vedle své paní, jejíž křestní jméno znělo Viola.
Pan Luthy pracoval na Manhattanu a byl ve finanční administrativě. Byl tam již tak dlouho, jak dlouho byl, lze-li to tak říct, ve společném loži se svou ženou. Dostala ho tam ona. Zdálo se jí totiž lepší, aby byl její muž v něčem, jako je finanční administrativa, než aby byl v něčem, jako je lodní doprava, což bylo přesně to, v čem byl, když se brali.
Pracoval tehdy sice jako loďařský úředník, ale Viola o něm radši prohlašovala, že je v lodní dopravě, protože takhle si mohla aspoň představovat, že opravdu loďmi něco dopravuje - dobytek, traktory či snad lodě. A kolikrát doufala, že snad i ti ostatní si to budou chvíli představovat, a nijak nespěchala jim tu představu vyvracet. Ta představa se bohužel brzy vyvrátila sama, ale vždycky tu zbyla alespoň chvilka hrdé, byť pochybné pýchy.
Dost často k Luthyovým přicházely návštěvy příjemní lidé z různých míst. Bylo však na nich cosi pozoruhodného. Na rozdíl od všech těch, o nichž se člověk dočítá ve společenských rubrikách časopisů, vypadali totiž úplně obyčejně. Ale když je Viola zahrnula bezpočtem otázek a oni museli odpovídat a pozvolna tak otvírali své nitro, zdáli se být obyčejní čím dál tím míň a čím dál víc vypadali jako ti, kteří mít jen o trošku víc štěstí museli se dostat nejmíň k divadlu.
Návštěvy bývaly vždy předem pečlivě ohlášené a obvykle přicházely v neděli odpoledne. Jednou - kromě Violy o té příhodě nikdo nevěděl - vyšel z toalety muž jménem Glear a srazil se s Violou v předsíni. Vracela se právě z ložnice do pokoje s časopisem, ve kterém mu chtěla ukázat článek o problémech dopravy. Kvapně ji objal a do obličeje jí vtiskl cosi, co snad byl polibek. Zavanula z něj vůně kolínské, to si pamatovala, a kdyby se byl dostal k filmu, jistě by dělal nějakého úředníka, totiž úředníka přímo v nějakém filmu. Protože Viola věděla své, věděla, jak dokáže zapůsobit na výbušného muže, který klidně mohl být i filmovým hercem, měl to s ní pan Luthy dva roky dost těžké. Pak se jí však asi podoba pana Gleara vykouřila z paměti a bůhsuďproč myslela teď na něj ne jako na pana Gleara, ale jako na pana Shermana.
"Copak asi dělá ten zajímavý pan Sherman?" vzpomněla si jednou před manželem. Manžel odpověděl, že pan Sherman má teď sochu a stojí v městském parku v Savannah.
Thomas Tracy navštívil Luthyovy jednoho nedělního odpoledne.
Celou cestu do Far Rockaway byl tygr velice rozrušený a netrpělivý, že se zas setká s Lauřinou tygřicí, a jakmile Tracy a tygr vstoupili do domu, začaly se dít vskutku podivné věci.
Tracy pohlédl na Violu, Lauřinu matku, a Viola pohlédla na Tracyho. Ale ten pohled nebyl nijak letmý. Snad se dalo předpokládat, že Tracy na Violu bude hledět, protože toho na ní bylo dost, co se přehlédnout prostě nedalo. Byla celá Laura, věk jí nepřidal na váze, ale byla protřelejší z té únavné role věčné nevinnosti.
Laura zahlédla ty pohledy, zatímco otec vyhlížel z okna. Shledal, že se cosi děje naproti u kostela. Viola ho poslala pro zmrzlinu a on šel rád, protože kostel byl na cestě k obchodu, a tak se tam aspoň zastaví a zjistí, o co jde.
Jakmile odešel, přinesla Viola krabici bonbónů a nabídla je Tracymu se značně výmluvnou pobídkou. Laura, která vypadala, jako že ji vzájemná náklonnost Tracyho a matky velice těší, se na chvíli omluvila a odešla kamsi hledat vysvědčení z krasopisu, na kterém bylo její jméno chybně napsáno jako Lutyová místo Luthyová.
Odešla zvesela a nechala tam Tracyho a jeho tygra samotné s paní Luthyovou a těmi bonbóny. Tracy přijal každý bonbón, který mu nabídla, a když už jich snědl šest, aniž si to dovedl vysvětlit, náhle vstal a přijal vše.
Čekal, že ji to překvapí, ale překvapilo ho, že to čekala. Stejně jako kdysi pan Glear chopil se i on té nevinné ženy a do obličeje jí vtiskl cosi, co snad měl být polibek. I z jeho úst zavanulo, uvědomila si hned paní Luthyová. Stačil ještě včas poodstoupit a nechal tygra proběhnout mezi nimi, pak musel poodstoupit ještě jednou, to když se rozběsněný tygr přihnal zase zpátky. Nato se Tracy pokusil naplnit svou představu o polibku podruhé.
A byl právě uprostřed tohoto druhého pokusu, když se do místnosti vrátila Laura.
Tracy se snažil dělat, jako že vlastně nedělal to, co bylo zjevně vidět, že dělal, přestože, ať dělal co dělal, nedokázal si představit nic jiného, co by měl dělat, než že dělal.
Viděl Lauřinu tygřici. Stála vedle Laury a v očích měla úžas a vztek. Pak se porozhlédl po svém tygrovi, ale ten už byl pryč.
Vzal klobouk a vyšel z domu.
Zahlédl pana Luthyho, jak přichází od kostela a v ruce nese zmrzlinu, ale otočil se a pospíchal opačným směrem pryč.
Až na Broadwayi se podařilo tygrovi prodrat zástupem nedělních chodců a připojit se k Tracymu. "Tohle mi už nedělej," řekl mu Tracy.
Druhý den o polední přestávce stál Tracy před podnikem Otto Seyfanga a doufal, že Laura Luthyová přijde. Nepřišla.
Nepřišla ani žádný další den v tom týdnu.

Kapitola 5

"Tak jak se to vyvíjí?" zeptal se Tracyho Nimmo v pátek v poledne.
"Písnička?" ptal se Tracy.
"K čertu s písničkou. Jak se to vyvíjí mezi tebou a tou pěknou černovláskou v žlutých šatech?"
"Uajíí," povzdychl si smutně Tracy.
"Co tím myslíš?" ptal se Nimmo.
"V neděli jsem byl u nich ve Far Rockaway a potkal tam její matku," vysvětloval Tracy. "Přinesla bonboniéru a já snědl šest bonbónů. Nesnáším bonbóny, ale ona mi je strkala až pod nos a já si musel pořád brát a jíst. Bojím se, že se to nevyvíjí moc dobře."
"Pročpak?" zeptal se Nimmo.
"Protože když jsem snědl všechny ty bonbóny, odešel otec pro zmrzlinu, dcera odešla pro vysvědčení z krasopisu a já objal matku a políbil ji."
"Ne!" řekl Nimmo.
"Ano," řekl Tracy.
Ochutnávač kávy začal náhle silně škytat.
"Co je vám?" ptal se Tracy.
"Nevím," řekl Nimmo.
"Snad abyste šel domů a lehl si," radil mu Tracy. "Ne, jsem v pořádku," řekl Nimmo.
"Jenom mi pověz, jak to přesně všechno bylo. Musím to vědět."
"Bylo to, jak jsem říkal," řekl Tracy. "Myslím, že za to můžou ty bonbóny."
"Co teď chceš dělat?" zeptal se Nimmo.
"Něco, aby to zas bylo dobré," řekl Tracy.
"Co?"
"Postavím se zas někdy o polední přestávce před podnik Otto Seyfanga," vysvětloval Tracy, "nějaká dívka jako Laura Luthyová zas půjde kolem po Warrenově ulici, ale až k nim tentokrát přijdu domů a potkám její matku, nebudu prostě jíst žádné bonbóny, a bude to."
"Žádná jiná dívka jako Laura Luthyová přece není," povzdychl si Nimmo. "Půjdu radši ochutnávat kávu."
"Máte ještě dvacet minut do konce přestávky," upozornil ho Tracy.
"Nevadí, půjdu už teď," řekl Nimmo. "K čemu tady stát? Na co ještě čekat?"
Vcházel dovnitř, když zaslechl, jak Tracy zasténal. Otočil se a spatřil tu krásnou černovlásku. Procházela kolem a vedle ní kráčel jakýsi mladík zaručeně ne z Kalifornie a podle vzhledu účetní.
Nimmo se znechuceně odvrátil, zatímco Tracy zůstal zírat, jakoby nevěřil svým očím.
Pokusil se o úsměv, ale marně.
Laura Luthyová přešla, aniž se na něj podívala. Nimmo nepřestával škytat a dostal na odpoledne volno. Druhého dne do práce nepřišel. A konečně v pondělí ráno nastoupil v oddělení ochutnávačů Shively - přišel ve svém modrém seržovém nedělním obleku -, protože Nimmo zemřel.
Podle některých způsobila smrt ta škytavka, ale tací dokážou třeba i tvrdit, že Kleopatra zemřela na střevní katar.

Kapitola 6

Kolik jen srdcí puklo v letech minulých, kolik jich puká v dobách dnešních a kolik srdcí má ještě puknout v čase nadcházejícím, Nimmo je mrtev, Laura Luthyová ztracena, Shively je konečně v oddělení ochutnávačů, Peberdy a Ringert jsou na něj jako na psa, a když se ho ptají, co té kávě říká, významně na sebe mrkají.
Čas ukázal, že první tři verše Tracyho písničky nejsou nic výjimečného, tak jako i jiné věci zprvu jedinečné se časem projeví jako pouze všední. Píseň se vytratila, i ten kus papíru, na který Tracy tak pečlivě napsal slova, se ztratil, melodie se vykouřila z hlavy.
Jedné neděle kráčeli Tracy a tygr po Páté avenue ke kostelu sv. Patricka, hořeli posvátným nadšením jakéhosi starodávného a přitom tak čerstvého vyznání, ponořeni v osamění lidské i zvířecí.
Vstoupili dovnitř a všechno si prohlédli.
Příští sobotu dal Tracy u firmy Otto Seyfanga výpověď a vrátil se do San Franciska.
Uplynulo několik let.
A pak jednoho dne bylo Tracymu sedmadvacet, byl opět v New Yorku a procházel se po městě jako před šesti lety.
Odbočil z Broadwaye na Warrenovu ulici a kráčel k podniku Otto Seyfanga. Na domě visela firma "Keeneyovy sklady".
Znamená to snad, že ani káva neměla úspěch? Že Peberdy, Ringert, Shively, Seyfang, že ani oni neuspěli?
Když tygr zahlédl vchod do domu, celý se napružil, protože právě tam kdysi odpoledne zůstal zaraženě zírat za odcházející Laurou Luthyovou.
Tracy pospíchal pryč od Keeneyových skladů, zastavil taxi a vystoupil u Veřejné knihovny. Vydali se zas po Páté avenue. Na ulici byly zástupy nedělních chodců, muži, ženy, jejich děti. Tracy ještě nenašel tu, která měla nahradit Lauru Luthyovou. Nimmo předpověděl, že ji nenajde nikdy. A možná měl koneckonců pravdu.
Tracy se postavil na rohu, jeden blok od kostela sv. Patricka, a pozoroval malého chlapečka a jeho sestru, jak přecházejí přes ulici. Tygr si stoupl vedle něho. Tracy položil ruku na tygrovu hlavu.
"Takové jsem už mohl mít," řekl.
"Uajíí," řekl tygr.
Šel dál a tygr mu kráčel po boku.
Tracy s úžasem sledoval, že lidé na jeho straně ulice přebíhají kvapně na druhou stranu. Podíval se tím směrem a viděl zástupy chodců a všichni se dívali na něj, někteří dokonce přes hledáčky fotoaparátů.
Ve vší nevinnosti rozhodl se Tracy, že přejde přes ulici a zjistí, co se to vlastně děje, ale jakmile sestoupil z chodníku, lidé na protější straně začali zběsile prchat všemi směry, mnozí s křikem, některé ženy s jekotem.
Tracy se otočil a pohlédl na tygra.
Téměř celý život měl tygra vedle sebe, ale ještě nikdy předtím se nic podobného nestalo. Ještě nikdy předtím nikdo jeho tygra neviděl. Cožpak se mohlo stát, aby zčistajasna viděli jeho tygra i jiní lidé, a vůbec, všichni? Psi kolem začali cloumat vodítky a štěkali a rafali a vyváděli jako zběsilí. Uprostřed Páté avenue se Tracy zastavil a počkal, až přejede autobus, a znovu musel užasnout, když spatřil výraz ve tváři řidiče a obličeje cestujících.
"Co tomu říkáš?" obrátil se Tracy na tygra.
"Myslím, že tě vidí. Vypadá to, že tě doopravdicky vidí, jako tě vidím já už skoro celý svůj život. Ale podívej se na ně, oni se tě bojí, jsou k smrti vyplašení. Propánajána, vždyť by přece měli vědět, že není čeho se bát."
"Uajíí," řekl tygr.
"Ano," řekl Tracy. "Mimochodem, tak dobře jsi nemluvil od té doby, co Laura Luthyová přetančila po Warrenově ulici kolem podniku Otto Seyfanga."
Šli dál po Páté avenue, až se ocitli naproti kostelu sv. Patricka. Tracy, který se chystal tak jako před šesti lety kostel navštívit, si to namířil přes ulici. Hlouček lidí před vchodem se rázem rozprchl. V tu chvíli začali z kostela vycházet další lidé. Bohoslužby už skončily, ale i tak chtěl Tracy zajít dovnitř, projít hlavní lodí až k oltáři a prohlédnout si tam všechny ty nádherné věci, tu zázračnou výšku a čarovné přítmí, malovaná okna, sloupy, hořící svíce.
Ti, kteří vyšli z kostela, vypadali pokojně, ale v mžiku se i oni změnili, rozeběhli se nalevo napravo po ulici, někteří se běželi ukrýt zpátky do kostela.
"Moc mě to mrzí," posteskl si Tracy. "To se přece ještě nikdy nestalo."
"Uajíí," řekl tygr.
"A stejně tam půjdeme," rozhodl Tracy.
Nechal ruku položenou na tygrově hlavě a společně vystoupali vzhůru po schodišti, až konečně vešli do toho vznešeného prostranství.
Prostranství bylo vznešené, ale ne tak ti, kteří tu dosud zůstávali, ba ani ti pánové v dlouhých řízách - jejich úprk byl zběsilý a nespořádaný.
Tracy a tygr kráčeli zvolna hlavní lodí k oltáři. Tracy si všiml, jak se tu a tam pootevřela postranní dvířka, ze štěrbiny vykouklo vyplašené oko, pak se zas dveře zavřely a bylo slyšet zaklapnutí závory či zarachocení klíče v zámku.
"Moc pěkné je to tady," pochvaloval si Tracy, "ale vzpomínáš, jak to tu vypadalo před šesti lety? Jaká tu byla spousta lidí, muži, ženy, děti, a všichni měli z něčeho radost - ne jako dneska, kdy jsou k smrti vyplašení a všichni se rozutekli nebo se schovávají venku za dveřmi. Čeho se bojí? Co se jim stalo?"
"Uajíí," řekl tygr.
Postranními dveřmi, které vedly na Padesátou ulici, vyšli Tracy a tygr z kostela. Když byli venku, spatřil Tracy na ulici obrněný vůz, hlavně všech zbraní mířily na ně. Tracy se rozhlédl a o kus dál po levé straně, nedaleko Madisonovy avenue, stál další obrněný vůz. Tracy se podíval napravo k Páté avenue, a tam na rohu byly další dva. Za obrněnými vozy se tísnily zástupy poplašených lidí a vyčkávaly, až se začne střílet a co se bude dít.
Muž, který seděl za volantem nejbližšího vozu, rychle vytáhl okénko, aby byl před tygrem lépe chráněn.
"Co se děje?" zeptal se ho Tracy.
"Proboha, člověče, copak nevidíš to zvíře vedle sebe?" zavolal na něj řidič.
"Ovšem že vidím," odpověděl Tracy.
"Je to panter. Utekl z cirkusu," řekl mu řidič. "Nesmysl," řekl Tracy. "S cirkusem nemá nic společného. A není to panter, ale tygr.
"Jdi od něho, ať ho můžeme zastřelit," volal na Tracyho řidič.
"Zastřelit?" zděsil se Tracy. "Zbláznili jste se?" Namířil si to po Padesáté ulici směrem k Madisonově avenue. Řidič obrněného vozu nastartoval a jel pomalu za ním. Snažil se ho odehnat od tygra.
"Jdi od něho, člověče!" křičel na Tracyho. "Odjeďte s tím," řekl mu Tracy.
"Odjeďte si s tím vozem někam do banky nebo do garáže nebo kam to patří."
"Jestli se od něho nehneš, budeme stejně střílet," vyhrožoval řidič.
"To byste si netroufli," řekl Tracy.
"Oukej, kamaráde. Říkal sis o to." Tracy zaslechl výstřel. Podíval se po tygrovi, jestli ho to netrefilo. Netrefilo ale už byl tentam a pádil směrem k Madisonově avenue.
Pádil velice rychle. Tracy by nikdy nečekal, že tygr dokáže být tak rychlý. A byl už u druhého obrněného vozu na Padesáté ulici, když Tracy zaslechl další výstřel. Tygr se vzepjal do výšky, svalil se na zem, a když zas vyrazil kupředu, všiml si Tracy, že tygr nechává pravou přední tlapu při běhu zvednutou. Na Madisonově avenue to vzal tygr doleva, směrem k hornímu konci Manhattanu, a zmizel z dohledu. Nejbližší obrněný vůz se rozeřval na plný plyn a těžkopádně se rozjel za ním.
Tracy se dal do klusu a následoval je. Na rohu ho zastavili tři policisté. Nastrkali ho do jednoho z obrněných vozů a vůz se dal do pohybu.
"Proč chcete zabít mého tygra?" zeptal se Tracy řidiče.
"Ta bestie utekla včera večer z cirkusu a stačila ještě pořádně porafat ošetřovatele," řekl řidič.
"0 čem to mluvíte?" žasnul Tracy.
Slyšel jsi," řekl ten muž. "
"Toho tygra jsem měl skoro celý život," řekl Tracy.
"Čerta starýho jsi měl, a ne tygra," řekl řidič, "ale něco asi máš, a my brzy zjistíme, co to je."

Kapitola 7

Tracy seděl v majestátní židli s vysokými opěradly uprostřed obrovské místnosti plné novinářů, fotografů, policistů, krotitelů zvěře a mnoha dalších lidí.
Bylo-li možné, že ten tygr, jak všichni tvrdili, nebyl jeho tygr, pak bylo jisté, že jeho tygr tu teď s ním nebyl.
Tracy tu seděl sám.
Tygr mu neseděl u nohou.
Tracy strávil v té židli již víc než hodinu. Náhle kdosi vešel do místnosti.
"Doktor Pingitzer," zaslechl Tracy, jak někdo říká.
Byl to malý, usměvavý, asi sedmdesátiletý pán.
"Aha," obrátil se hned k přítomným. "Copak to je?"
Zatáhli doktora stranou, obstoupila jej skupina expertů a ti mu vysvětlili, co se stalo.
"Ja, aha," zaslechl Tracy doktora.
Pak si to doktor namířil rovnou k němu. "Chlapče," řekl. "Já jsem Rudolf Pingitzer."
Tracy vstal a podal mu ruku. "Thomas Tracy," řekl.
"Aha, Thomas Tracy." Dr. Pingitzer se otočil k ostatním: "Můžu taky takovou židli dostat?"
Rychle přinesli doktorovi podobně majestátní židli. Usedl na ni a řekl s úlevou: "Sedmdesát dva roky mám."
"Mně je dvacet sedm," řekl Tracy.
Dr. Pingitzer si nacpal dýmku, rozsypal přitom po šatech spoustu tabáku, ale ani ho nenapadlo si to otřepat, použil šest zápalek, než se mu podařilo rozdýmat oheň, aspoň dvacetkrát zabafal a pak řekl s dýmkou v ústech: "Ženu já mám, šedesát devět let je stará, kluk má čtyřicet pět, je psychiatr, další kluk čtyřicet dva, je taky psychiatr, ještě další kluk třicet devět, psychiatr, dcerka třicet šest, ale říká, že třicet jeden, taky psychiatr, další dcerka třicet jeden, říká že dvacet šest, psychiatr, zařízený kvartýr mám, gramofon, klavír, televizor, stroj na psaní, ale ten je kaput."
"Proč si ho nedáte opravit?" zeptal se Tracy.
"Aha, opravit," řekl dr. Pingitzer. "Stroj na psaní není na moje psaní. Je pro vnoučata. Haraburdí. Moc, moc věcí mám, a všechno psychiatrie."
"Máte peníze?" zeptal se Tracy.
"Ne," řekl dr. Pingitzer. "Moc psychiatrů stojí moc peněz. Knížky já mám. A taky - ehm - aha - postel. K spaní. V noci já ležím. Spím. To je príma."
"Máte nějaké přátele?" zeptal se Tracy.
"Moc přátelů, moc," řekl doktor. "Teda když říkám přátelé - " zamával prudce rukama a cosi podivně zadrmolil. "To se rozumí -" Opět zadrmolil. "Že ano! Kdo ví?"
"Chodíte rád do kostela?" zeptal se Tracy.
"Ach, ja," řekl dr. Pingitzer. "Ano. Rád. To mně se líbí. Moc pěkné."
Přistoupil k nim jakýsi novinář. "A co kdybyste zas pro změnu kladl otázky vy pane doktore?" řekl.
"Aha?" doktor k němu vzhlédl a pak se podíval kolem. "Jestli doktor Pingitzer otázky klade, místnost musela být prázdná."
Policista ve službě, kapitán Huzinga, pohotově zakročil. "Tak slyšeli jste," řekl. "Všichni ven."
Novináři se pokusili protestovat, ale Huzinga a jeho muži brzy všechny zahnali do chodby. Když byla místnost prázdná, doktor se usmál na Tracyho, několikrát ještě rozvážně zabafal z dýmky a začal podřimovat. I na Tracyho, který byl již ze všeho velmi unaven, přišlo spaní. Starý pán pochrupoval, Tracy oddychoval tiše.
Po chvíli se otevřely dveře a jeden fotograf stačil ještě udělat obrázek dvou mužů spících v majestátních židlích s vysokými opěradly.
Do místnosti vešel Huzinga a vzbudil doktora.
"Ja, aha," řekl doktor.
Huzinga chtěl vzbudit i Tracyho, ale doktor zavrtěl hlavou. "Nebudit! Důležité!"
"Ovšem, pane doktore," řekl Huzinga a po špičkách vyšel z místnosti.
Malý pán seděl a pozoroval Tracyho tvář. Za chvilku otevřel Tracy oči.
"Já měl sen, že jsem ve Vídni," řekl doktor.
"Jak dlouho už jste tam nebyl?" zeptal se Tracy.
"Dvacet roků. Moc, moc dlouho. Já moc rád zmrzlinu. Vanilkovou zmrzlinu".
"Máte rád kávu?" zeptal se Tracy.
"Kávu?" rozzářil se doktor. "Já jsem z Vídně. Žiju z kávy. Ano." Hlasitě pak zavolal, aby ho bylo slyšet až za dveřmi. "Kávu, prosím!"
Venku Huzinga poslal jednoho policistu pro konvici kávy a dva šálky. "Však on ví," říkal, "ten moc dobře ví, co dělá."
"Budeme mít kávu," radoval se ten malý pán. "Něco se stalo, já nevěděl?"
"Postřelili mi tygra," řekl Tracy.
"To mně je líto," řekl dr. Pingitzer.
"Zašli jsme k svatému Patrickovi jako před šesti lety," vysvětloval Tracy, "ale když jsme vyšli ven, čekali tam v obrněném autě a další auto bylo o kus dál na Padesáté ulici. Poprvé se netrefili, ale tygr se vyplašil a začal utíkat. A když doběhl k druhému autu, střelili ho do nohy."
"Ten tygr, to je váš tygr?"
"Ano."
"Proč?"
"Měl jsem ho skoro celý život."
"Aha," řekl malý pán. "Je to tygr, jako pes je pes?"
"Myslíte," ptal se Tracy, "jestli je to opravdický tygr, jako tygr z džungle nebo z cirkusu?"
"Přesně tak," přikývl dr. Pingitzer.
"Ne, to není," řekl Tracy. "Aspoň až dodneška nebyl, ale dneska byl opravdický. A stejně to byl můj tygr."
"A proč oni říkají, že ten tygr z cirkusu utekl?"
"Nevím."
"Je to možné?"
"Proč by ne? Každé zvíře, které drží v kleci, uteče, když může."
"A vy od něho nemáte strach, od toho tygra?" zeptal se dr. Pingitzer. "Tady někde fota od fotografů pro noviny. Moje dcerka taky fota dělala. Fota a fota - a na všech táta. Já!" Otočil se ke dveřím a zavolal: "Fota, prosím!"
Vstoupil Huzinga, z desky stolu vzal hromádku fotografií a podal je doktorovi. Doktor obracel rychle jednu po druhé, aniž si je pořádně prohlížel. Ruce a oči se mu jen míhaly.
"Vy strach nemáte, strach od toho zvířete," řekl, "od toho tygra. To je černý panter."
"Já vím," řekl Tracy, "ale stejně je to můj tygr."
"To vy jen tak říkáte tygr o tomhle zvířeti, že?"
"Ano. Vím, že to je černý panter," řekl Tracy, "ale pro mě to byl vždycky tygr."
"Váš tygr?"
"Ano."
"Od tygra vy strach nemáte?"
"Ne."
"Všichni lidi mají strach od tygra."
"Lidi mají strach ze spousty věcí," řekl Tracy.
"Já mám strach z noci," řekl dr. Pingitzer. "Když ve Vídni byla noc a já byl mlád, já chodil, kde bylo světlo, moc světlo, jasno. Takhle já už pak neměl od noci strach."
Kávu přinesl a nalil sám Huzinga, jenž, jak se zdálo, choval z jakéhosi důvodu k dr. Pingitzerovi zbožnou úctu.
"A teď kávu ochutnáme," řekl dr. Pingitzer. "Kdysi jsem chtěl být ochutnávačem kávy," vzpomněl si Tracy.
"Ja, aha?" řekl doktor. "Teď budeme pít kávu, chutnat kávu. Život je moc krátký." Mávnul rukou ke dveřím. "Moc - moc - moc -" zašklebil se a nechal myšlenku nedokončenou.
"Ano," řekl Tracy.
Popíjeli kávu mlčky, Tracy soustředěně vychutná val, tak jako před šesti lety u Otto Seyfanga, když ještě sedával ve společnosti Nimma, Peberdyho a Ringerta.

Kapitola 8

Měli za sebou již třetí šálek, když dr. Pingitzer opět promluvil. "Aha," řekl. "Práce. Práci já nerad. Psychiatrii já nerad. Já vždycky nerad práci. Já rád zábavu, hru, fantazii, kouzla a čárymáry."
"Proč tedy pracujete?" zeptal se Tracy.
"Proč?" řekl doktor, "pročproč." Na chvíli se zamyslel. "Ve Vídni já tu holku potkal. Elsa. Elsa Varshock. Aha? Elsa moje žena, pak matka, pak říká: ,Kde máš peníze pro jídlo?' Takže pracuju."
"Rozumíte psychiatrii?" zeptal se Tracy.
"Psychiatrii ne," řekl dr. Pingitzer. "Lidem - maličko, maliličko. Každý den, každý rok víc a víc maliličko. Proč? Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra, fantazie, kouzla a čárymáry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. Kde je zábava, kde hra, kde fantazie a čárymáry? Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zlomené lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju. Proč? Proč pro lidi ztratila se zábava, proč hra, fantazie, kouzla a čárymáry? Proč? Aha? Peníze?" Usmál se. "Já myslím. Ano. Peníze. Je láska ty peníze? Je krása ty peníze? Je zábava ty peníze? Kde jsou peníze? Nevím. Teď žádná zábava. Teď práce. Práce. Tygr. Tygr."
"Znáte tu básničku?" zeptal se Tracy.
"Ona je básnička?" řekl dr. Pingitzer.
"Ovšem."
"Jaká básnička?"

"Tygře, tygře planoucí," řekl Tracy,
"lesem černým za noci,
čí ruka nesmrtelná
stvořila krásu tak děsivou?"

"Aha. Je to dál?" zeptal se dr. Pingitzer.
"Ano. Pokračuje to," řekl Tracy, "jen jestli si vzpomenu."
"Prosím," řekl dr. Pingitzer.

"Kde oheň tvých očí plál?" recitoval Tracy.
"U nebe či v jícnu skal?
Kdo na křídlech dal se v let
a trouf si pro něj doletět?"

"Ho, hó," zvolal dr. Pingitzer. "Taková básnička a já ji sedmdesát dva roky neznal! Kdo to napsal?"
"William Blake," řekl Tracy.
"Bravo, William Blake!" řekl dr. Pingitzer. "Ještě dál?"
"Ano," přikývl Tracy. "Jak jen to bylo? Už vím.

Jaká síla, jaký um
připnuly šlachy ke svalům?
A když tvé srdce začlo bít,
kdo nebál se je uchopit?"

"Ještě dál?" zeptal se doktor.
"Teď už to mám, myslím, celé," řekl Tracy.

"Kdo kladivo, kdo řetěz vzal,
do pece mozek tavit dal?
Kdo na kovadlinu tě nes,
svíraje v kleštích krutý děs?

Když hvězdy seslaly houf střel,
déšť slzí vesmír pozastřel,
nad dílem svým usmál se z nebe
stvořitel beránka - i tebe?

Tygře, tygře planoucí,
lesem černým za noci,
čí ruka neochvějná
stvořila krásu tak děsivou?"

Tracy dorecitoval.
"To byla celá básnička," řekl.
"Aha," řekl dr. Pingitzer. "Děkuju pěkně. Tu básničku vy znal už jako kluk, ano?"
"Ano," přikývl Tracy. "Umím ji už od tří let."
"A rozumíte jí?" zeptal se dr. Pingitzer.
"Ničemu nerozumím," řekl Tracy. "Ale ta básnička se mi líbí. "
"Ja, aha. Pravda." Starý pán se otočil ke dveřím.
"Moc - moc - moc -" řekl. "Teď dvě otázky. Jedna. Váš tygr je co?"
"Můj tygr," odpověděl Tracy.
"Dva," řekl dr. Pingitzer. "Tygr na ulici je co?"
"Myslím," řekl Tracy, "že včera večer v cirkuse napadl ten černý panter ošetřovatele, pokousal ho a utekl. To se stává. Teď je zraněný a pobíhá po New Yorku. Možná že ve strachu někoho zabije, jestli bude muset. Ale i ten černý panter, co pobíhá volně po městě, je můj tygr."
"Tak?"
"Ano."
"Proč?" zeptal se doktor.
"Nevím," řekl Tracy, "ale šel se mnou po Páté avenue, zašel se mnou k svatému Patrickovi, a nenapadl nikoho. Pořád byl vedle mě. Začal utíkat, až když po něm vystřelili. Vy byste neutíkal, kdyby po vás začali střílet?"
"Moc rychle," řekl dr. Pingitzer. "Sedmdesát dva roky mám, ale moc, moc rychle."
Odmlčel se a představoval si, jak ve svých dvaasedmdesáti letech rychle utíká.
"Policie, oni ho budou zastřelit," řekl po chvíli.
"Pokusí se," řekl Tracy.
"Budou ho zastřelit."
"Pokusí se o to," řekl Tracy, "ale nezastřelí ho, protože to nedokážou."
"Proč? Proč nedokážou?" zeptal se dr. Pingitzer.
"Toho tygra nedokáže nikdo zastřelit."
"Jeden tygr a nikdo nedokáže zastřelit? Jak to?"
"Prostě nedokáže," řekl Tracy.
"Ale tygr zabíjet bude?" zeptal se doktor.
"Jestli bude muset," řekl Tracy.
"To je správné?"
"Já nevím. Je?"
"Já nevím taky," řekl doktor. "Já moc maličko vím. Moc, moc maliličko. Aha! Otázka od psychiatrie. Vy jste šílený?"
"Samozřejmě," řekl Tracy.
Starý pán se podíval ke dveřím. Dal si prst před ústa a zašeptal: "Tiše."
"Jsem šílený z toho, že mi zranili tygra," řekl Tracy. "Z toho, že ho vůbec kdy zavírali do klece. Že ho dali do cirkusu. A i jinak jsem blázen, už od narození."
"Já taky, ale to je informace na neříkání." Doktor znovu pohlédl ke dveřím. A náhle vstal ze židle. "Já budu mluvit tak," řekl. "Ten člověk je zdráv. To oni rozumějí. Aha! Práce je konec." Hlasitě zavolal: "Oukej, prosím."
Jako první vešel do místnosti Huzinga, ale brzy se za ním nahrnuli i všichni ostatní.
Dr. Pingitzer obhlédl všechny přítomné, počkal si, až bude úplné ticho, a pak řekl: "Ja, aha. Ten člověk je zdráv."
Jakýsi muž, ve všem všudy nepodobný dr. Pingitzerovi, vystoupil do popředí a pravil: "Jsem doktor Scatter z manhattanského obvodu, neurolog. Mohu se vás, pane kolego, zeptat, jaký postup vyšetření jste zvolil, abyste dospěl k tomuto závěru?"
"Ne," řekl dr. Pingitzer. Obrátil se k Tracymu. "Sbohem, chlapče," řekl.
"Na shledanou." Dr. Pingitzer se rozhlédl po všech v místnosti a vykročil ke dveřím.
Při jeho odchodu fotografové cvakali spouštěmi svých aparátů a jeden z nich se zeptal: "A co ten černý panter, doktore? Je jeho, jak tvrdí?"
"Já jeho vyšetřoval, ne pantera," odpověděl doktor.
Pak k němu přistoupil jakýsi reportér.
"Jak je to možné, že mu ten panter neublížil, doktore?" zeptal se.
"Nevím," řekl dr. Pingitzer.
"A zjistil jste něco, když jste s ním o tom mluvil?" ptal se reportér.
"Ne."
"A co ten panter, který teď volně pobíhá po městě?"
"To není problém od psychiatrie," řekl doktor.
"A čí je to tedy problém?" ptal se reportér.
"Odkud je ten panter?"
"Z cirkusu."
"Problém od cirkusu je to," řekl dr. Pingitzer a vyšel z místnosti.
Všichni se shromáždili kolem dr. Scattera, jenž zjevně nebyl spokojen ani se závěrem, ani s vystupováním dr. Pingitzera.

Kapitola 9

Tím, že se Tracy procházel s tygrem, neporušil žádný zákon.
A přece to, co udělal, se všem zdálo být tak neobvyklé a neuvěřitelné, že jim to jako protizákonné alespoň připadalo. V každém případě to bylo neslýchané, nepatřičné a neomalené.
Přinejlepším považovali lidé Tracyho za blázna. Člověk si přece nechodí jen tak na procházku s černým panterem, který utekl z cirkusu, jako by on a to zvíře byli nejlepší kamarádi.
Takže když dr. Pingitzer odešel, vyšetřil Tracyho ještě dr. Scatter, jenž pak nemohl jinak než interpretovat Tracyho odpovědi zcela v souladu se svým vzděláním a svými předsudky.
Nebylo pro něj žádným problémem postupně, krok za krokem dokázat, že Tracy je duševně chorý. Jde to velmi snadno. A lze to dokázat u kohokoli.
"Navíc pak," pokračoval dr. Scatter ve svém proslovu k přítomným, tedy i k policejnímu kapitánovi Earlu Huzingovi, který jediný zůstával hluchý vůči jeho argumentům a nadále věřil dr. Pingitzerovi, "když byl dotyčný dotázán, co by řekl možnosti pobýt si blíže nespecifikovanou dobu v léčebném ústavu Bellevue a podrobit se delšímu důkladnému psychiatrickému vyšetření, pravil tento, že by sice radši domů, ale když už bude muset, klidně do Bellevue půjde a vynasnaží se, aby se tam cítil jako doma, ne-li ještě líp. Takováto reakce nám, prosím, svědčí o tom, že dotyčný trpí, kromě všech symptomů již prokázaných, též komplexem mučednickým. A dále pak vypovídá o evidentní psychotické aroganci dotyčného a jeho asociální averzi vůči obecnému mínění. Dotyčný je zjevně nenormální, domnívá-li se, že se vymyká zákonům, jež vedou a řídí lidskou společnost. Toto přesvědčení je u něj vzbuzováno a neustále posilováno podivným spolčením s jakousi imaginární postavou tygra, jenž je, jak on sám říká, jeho a pouze jeho, a o němž tvrdí, že je schopen řeči. Tudíž máme tu případ verbální komunikace se sebou samým. Jsem přesvědčen, že již nikdo mezi vámi nemá pochyb o tom, že tento člověk patří do Bellevue, kde jedině ho bude možno podrobit patřičnému vyšetření a léčbě."
A tak se toho krásného nedělního říjnového odpoledne dostal Thomas Tracy do ústavu Bellevue. Ti, které tu potkal, byli většinou opravdu blázni.
Tracy viděl, že každý z nich má svého tygra utrápeného, vzteklého, bolestně raněného, tygra zbaveného lásky, svobody, humoru, tygra zbaveného fantazie a víry.
Našel tu Nimmova syna se sklíčeným a umírajícím tygrem. Našel tu Peberdyho dceru s ustrašenou tygřicí neustále přešlapující sem a tam. Našel tu i Ringerta, jehož tygr připomínal starého vypelichaného psa.
A byla tu také Laura Luthyová. Její kdysi tak přenádherná tygřice vypadala teď vyzáblá, vyhladovělá a smutná...
Jediný, kdo neměl tygra, byl Tracy.
Jeho tygr se schovával kdesi pod budovou firmy Roush, Rubeling a Ryan na Madisonově avenue mezi Padesátou pátou a Padesátou šestou ulicí. Bylo to temné, tajemné, mrtvolné místo. Tygr se schovával pod místností, ve které Roush, Rubeling a Ryan zkrášlovali pudrem, růží a úsměvy tváře nebožtíků.
Zde ležel tygr v úzkosti a samotě, zoufalý a neštastný, s jedinou touhou sám zemřít.

Kapitola 10

Má vůbec smysl popisovat reakci obyvatel New Yorku na příběh Tracyho a tygra? Příběh rozmáznutý na předních stránkách všech listů, omílaný v rozhlase a televizi slavnými i neznámými reportéry, a nakonec zpestřený autentickými záběry ve filmových žurnálech, kde bylo možno na vlastní oči vidět, jak Tracy a tygr bok po boku kráčejí po Páté avenue, vcházejí ke sv. Patrickovi a zas vycházejí ven. Příběh brzy obohatily i nové fotografie s Tracym a dr. Pingitzerem, popíjejícími v popředí kávu, zatímco v pozadí přihlížejí policisté, novináři, psychiatři a mnozí jiní.
Reakce byla zcela obvyklá:
Nejeden muž zemřel leknutím, když na něj náhodou z přítmí vybafl nevinný pejsek, směřující ke svému sloupku, ženy hrůzou ječely, zahlédly-li podezřelý stín, a nabančily dětem, které si chtěly jít hrát ven na ulici.
V neděli večer zůstali všichni doma, ba mnozí neodešli ani v pondělí ráno, protože tygr byl stále ještě na svobodě. A Tracy byl v Bellevue.
Vyšetřování se protahovalo.
Tracymu ti pánové připadali občas docela zajímaví.
Ve volné chvilce navštívil Tracy Lauru Luthyovou, ale ona ho nepoznala. Promluvil i o své nedělní návštěvě ve Far Rockaway, ale Laura, nyní bledá a téměř průsvitná, si nevzpomněla.
"Snědl jsem šest bonbónů," řekl Tracy. "Měl jste jich sníst sedm," řekla Laura.
"Proč?"
"Pak byste měl jeden navíc," vysvětlovala Laura, "mít jeden navíc je vždycky pěkné. To už dávno vím. Jeden navíc pro každého."
"Bonbón?" podivil se Tracy.
"Cokoli," řekla Laura. "Mámu, tátu, život, štěstí. Šest není špatné, ale mít k tomu jeden navíc je mnohem lepší. Ještě jeden, ještě jeden navíc, ještě jeden jste měl mít."
"Copak si nevzpomínáte?" ptal se Tracy. "Váš otec odešel koupit zmrzlinu."
"Zmrzlina se rozpouští," řekla Laura. "To je tajemství zmrzliny. Rozpouští se."
"Lauro," řekl Tracy. "Podívejte se na mě. Poslouchejte mě, Lauro!"
"Není nic smutnějšího, než když se zmrzlina rozpouští," povzdychla si Laura.
"Na tom není nic smutného," řekl Tracy. "Zmrzlina se prostě musí rozpouštět."
"Opravdu?"
"Opravdu."
"To jsem nevěděla," řekla Laura. "Vždycky jsem moc plakala, když jsem viděla, jak se zmrzlina rozpouští."
"Jaká zmrzlina, Lauro?"
"Zmrzlinka a zmrzlináček," řekla Laura. "To jsem nevěděla. A všechny ty slzy pro nic za nic. Plakala jsem, až jsem se taky rozpustila. A víte to určitě?"
"Ne," řekl Tracy. "Nevím to určitě. Nevím, co se stalo, ale ať už to bylo cokoli, Lauro, poslouchejte mě. Před šesti lety jsem stál před podnikem Otto Seyfanga."
"Proč jste tam stál?" zeptala se Laura.
"Protože jsem tam pracoval," řekl Tracy. "Stál jsem a povídal si s ochutnávači kávy, Nimmem, Peberdym a Ringertem."
"Kde jsou?" zeptala se Laura.
"Nimmo zemřel," řekl Tracy, "Ringert je tady, a kde je Peberdy, nevím. Stál jsem tam a najednou šla kolem po Warrenově ulici překrásná dívka."
"Byla krásná?" zeptala se Laura.
"Byla to nejkrásnější dívka na světě."
"Kdo to byl?"
"Vy, Lauro," řekl Tracy.
"Já?" podivila se Laura. "Nejkrásnější dívka na světě? To jste se musel splést."
"Ne, opravdu jste to byla vy, Lauro."
"Ale jestli jsem někdy byla nejkrásnější dívka na světě, tak teď už určitě nejsem," řekla Laura.
"O tom jsem chtěl s vámi mluvit," řekl Tracy.
"Dobře tedy," řekla Laura. "Mluvte o tom."
"Chci, abyste zas šla po Warrenově ulici."
"To že chcete?"
"Ano."
"Proč?"
"Nevím, jak jinak to vyjádřit," řekl Tracy. "Protože vás miluju."
"Co tím chcete říct?"
"Nevím," řekl Tracy. "Myslím, že chci říct - že jste pořád ta nejkrásnější dívka na světě."
"To nejsem," řekla Laura.
"Ale ano, jste," řekl Tracy. "Pro mě jste."
"Ne," zavrtěla hlavou Laura. "Není to pěkné být krásná. A nehodí se to. A pak, je to hrozně smutné. Mnohem smutnější, než jen v klidu ležet a vědět, že jsem mrtvá."
"Nejste mrtvá, Lauro."
"Ale ano jsem."
"Lauro," řekl Tracy. "Probohaživého, Lauro. Miluju vás."
"Mrzí mě to," řekla Laura. "Opravdu mě to moc mrzí, ale myslím, že budu radši mrtvá."
Tracymu to nešlo do hlavy. Byla skutečně šílená? Stejně jako dr. Pingitzer ani on nevěděl.
Tak či onak byla v Bellevue.
Už několik měsíců měla vysokou horečku. Doktoři se shodovali v názoru, že brzy zemře.
Věděli, že dřív nebo později zemřou taky, ale nijak je to netrápilo, nebot věřili, že zemřou alespoň duševně zdrávi.

Kapitola 11

Uplynul již celý týden, kdy New York nevycházel ze vzrušení.
Tygr byl stále ještě na svobodě. Lépe řečeno umíral hlady a úzkostí pod balzamovnou firmy Roush, Rubeling a Ryan.
Nicméně podle novinových zpráv byl již v pondělí ráno spatřen na třech různých místech v Harlemu, na dvou místech v Greenwich Village, na šesti v Brooklynu, a jeden chlapec z Fresna ve státě Kalifornie zabil svou puškou ráže 0,22 obrovského černého kocoura, který se tak podobal Tracyho tygrovi, že to za tu příležitost stálo. Fotografie chlapce hrdě třímajícího kocoura za ocas se objevila v novinách po celé zemi.
Jmenoval se Benintendi, křestním jménem Salvatore.
Do úterního večera byl Tracyho tygr - jak se mu teď začalo říkat - spatřen na nejrůznějších místech po celé zemi.
Jakýsi Angličan zahlédl tygra dokonce až v londýnském Soho a v dopise do Timesů vysvětlil, jak se tam ta němá tvář - používal tohoto výrazu - dostala. Jeho vysvětlení bylo dosti pozoruhodné a jeho sympatie byly zcela na straně té němé tváře, jak už to někdy u Angličanů, zvláště jsou-li mírně výstřední, bývá.
Sázkař ze Seattlu, kterého ztloukli hoši od konkurenční bandy, informoval policii, že byl napaden Tracyho tygrem.
Majitel výčepu z Chicaga inzeroval nový nápoj, nazvaný "Tracyho tygr", sklenka za 25 centů. Výrobce dětských hraček z Toleda si povolal návrháře a příručí a do soboty do rána měl již sametového černého Tracyho tygra pro děti do postýlek, dále tričko s obrázkem zvířete a jeho jménem obtisknutým na hrudi, nafukovací Tracyho tygry všech možných velikostí a "tygříka v krabičce", z níž Tracyho tygr vyskakoval a děsil maminky a tatínky.
Zvíře samo zatím prodělávalo nachlazení, které rychle přerůstalo v zánět pohrudnice. Oči mu pohasly. Začal mu z nich vytékat žlutý hnis. Nos mělo ucpaný. Dříve bělostné zuby se potáhly něčím, co mělo neklamnou příchut naprostého konce.
Vyšetřování Tracyho pokračovalo a zprávy o něm se poctivě předkládaly národu i celému světu dennodenně, spolu s dalším zpravodajstvím o událostech neméně palčivých.
Počet verzí případu Tracyho a Tygra, jak jej podávali novináři a psychiatři, překročil již druhou desítku.
Jeden obzvlášt zuřivý reportér vyslídil, jaké povahy je vztah Tracyho k Lauře, a přinesl tak světu sólokapra v podobě historky, které dal titulek:

TRACY MILUJE LAURU
CHLAPEC S TYGREM
NA NÁMLUVÁCH
U ŠÍLENÉ KRÁSKY

Nakonec se i listu The Mirror, který až doposud neměl ani s historkami, ani s fotografiemi týkajícími se případu Tracy a tygr valného štěstí, podařilo dohnat náskok ostatních novin, když jako první vystoupil s požadavkem přešetřit postupy městské policie a v případě nutnosti vyžadovat odstoupení policejního náčelníka Augusta Blytha, protože nebyl-li tento muž až do tohoto momentu schopen zařídit, aby byl zastřelen či chycen raněný tygr, jak může zodpovídat za bezpečí obyvatel New Yorku ve chvíli, kdy na město dopadne bomba?
A tu mnozí lidé, náchylní brát podobná témata za svá, vzali za své i toto téma.
Náčelník Blyth byl listem The Mirror výslovně vyzván, aby odpověděl na tuto otázku: "Kdy můžete ujistit obyvatele největšího města na světě, že Tracyho tygr bude chycen či zabit, aby zas mohli spát v klidu a pokoji?"
Otázka byla zaslána telegramem.
Náčelník Blyth sezval své nejbystřejší muže a požádal je, aby na telegram odpověděli. Vyskytlo se mnoho možných odpovědí, ale žádná z nich nebyla uspokojivá, protože ani jeden z mužů nevěděl, kdy bude tygr chycen či zastřelen.
"Nevím," byla odpověď, kterou chtěl náčelník poslat, ale netroufl si.
Místo toho bylo sepsáno na dvě stránky různých argumentů a telegraficky zasláno do Mirroru. Odpověď byla otištěna na první stránce listu pod titulkem Hanba neuryorské policii. Mirror vyžadoval rezignaci náčelníka Blytha. Vypsal též odměnu 5000 dolarů, která měla být vyplacena jakémukoli muži, ženě či dítěti bez ohledu na rasu, barvu pleti, náboženské vyznání či politické přesvědčení, který dopraví Tracyho tygra živého či mrtvého - do redakce listu The Mirror.
Příštího dne přišel do redakce Mirrorru muž, přes rameno nesl černého pantera s prostřelenou hlavou, a Mirror měl konečně to, po čem tak prahnul, svůj trhák.
Podrobnosti a fotografie ze zabíjení Tracyho tygra byly rozeslány po celé zemi a do všech koutů světa.
Již během prvních pár hodin po této události sháněly se telefonicky v redakci Mirroru po onom muži, Artu Plileyovi, stovky lidí, většinou žen, z nichž několik mu rovnou nabízelo manželství. Jednání, která Art Pliley absolvoval, vypadala slibně, takže si dokonce koupil i nový oblek, aby se mohl objevit v rubrice "Význačné osoby dneška", když tu do redakce Mirroru přivedli policisté Tracyho. Měl si prohlédnout tygra.
Fotografové a reportéři ostatních listů byli rovněž poblíž. Co kdyby něco! Přítomnost policejního náčelníka vypadala možná jako až příliš troufalý a zoufalý risk, ale koneckonců vyšetřit se to muselo.
Nakonec však Mirror odmítl povolit, aby si Tracy tygra prohlédl.
Art Pliley byl požádán, zda by si před fotografem nepotřásl s Tracym rukou. Už ale věděl, jak na to.
"Nemůžu to udělat za míň než za pět," řekl.
"Za jakých pět?" ptali se.
"Za pět stovek," řekl Art Pliley.
"Z Mirroru mě můžou vyblejsknout gratis. To mám ve smlouvě. Ale jiný noviny jen za pět stovek."
"Ale my jsme studentské noviny," řekl fotograf a myslel to jako žert, a Art Pliley, který nikdy moc do školy nechodil, to vzal jako svou povinnost a potřásl si s Tracym rukou zadarmo.
Však to pak od šéfredaktora Mirroru pořádně schytal.
Zato Tracy si potřásal rukou se všemi. Věřil v jejich upřímnost. Anebo tušil jejich bezmocnost. List The News obvinil Mirror z podvodu a klamání obyvatelstva New Yorku. Prohlásil, že ten mirrorský mrtvý tygr vůbec není Tracyho tygr.
Dva dny trvající spor plný řevnivosti a vzájemného osočování vedl nakonec k formální konfrontaci Tracyho s mirrorským tygrem za přítomnosti krotitele z cirkusu a několika dalších lidí, pro něž to celé však byla pouze vítaná příležitost, jak se dostat na výsluní veřejné pozornosti.
Obřad proběhl velmi rychle. Tracy se podíval na nebohého černého pantera, položeného vedle speciálně zhotovené rakve, v níž ho chtěli mirrorští pohřbít. Stačil mu pouze jediný pohled až z druhého konce místnosti. Promluvil, aniž ho kdokoli vyzval, a bylo po obřadu.
"To není můj tygr," řekl. "Ani to není černý panter. Je to puma se srstí nabarvenou načerno." Další události následovaly vzápětí: Art Pliley byl zatčen a vsazen do vězení, jeho bankovní konto zabavil Mirror. Na návštěvu do vězení za ním přišel šéfredaktor listu The News, a byla sepsána nová smlouva. Pokud Pliley poskytne své doznání výhradně listu The News, obdrží od nich šest tisíc dolarů. Celé tři dny se Pliley zpovídal, až nakonec musel do káznice. Zpovídal se totiž tak důkladně, že se vynořily i další povedené věci, jež měl na svědomí. Prohlásil, že vždycky toužil stát se slavným, a protože slavným konečně je, nehodlá zůstat někde na půl cesty.
Rozepisovat se o jeho doznání by bylo únavné. Prostě se chtěl proslavit, nic víc.
Devátého dne, co se Tracyho tygr ukrýval pod balzamovnou firmy Roush, Rubeling a Ryan, se mu udělalo velice špatně. Tu noc se zoufalý a roztřesený vyplazil ze své skrýše a nedaleko objevil otevřenou popelnici plnou odřezků masa a kostí a špinavých salátových listů. Kus po kuse začal přenášet odpadky do svého doupěte.
Byly dvě hodiny po půlnoci, když se malý chlapec probudil. Kašlal a čekal, až mu maminka podá lék. Přinesla mu jej a on ukázal prstem z okna. "Mami, vidíš tu velikánskou kočku, tam u popelnice?"
Viděla ji a vzbudila otce. Otec neměl pušku, ale protože ze záliby fotografoval, měl fotoaparát i s bleskem.
Tři minuty čekal s fotoaparátem u okna, než se tygr vrátí k popelnici. Když se tak stalo, pocítil však něco jako loveckou trému a zjistil, že nedokáže zmáčknout spoušť.
Matka mu rozzlobeně vytrhla fotoaparát z ruky a podala jej chlapci, ne staršímu než osm let. Chlapec zaostřil, jak nejlépe uměl, tygr zahlédl záblesk, vyskočil a zmizel v úkrytu.
Pak se muž oblékl a vyvolal obrázek v temné komoře. Byla na něm zadní část tygra.
S vyfotografovanou zadní částí Tracyho tygra vydal se pak ten muž na policejní komisařství. Strávil hodinu u výslechu a ve čtyři ráno zaslechl nemocný tygr opodál hlasy a zahlédl jakási světla. Hleděl a poslouchal dosti dlouho.
Když byl zas kolem klid, vylezl tygr z úkrytu a namířil si to k jižnímu konci Manhattanu. Zprávu o té události i s fotografií otiskly hbitě všechny noviny a ve všech se objevil i obrázek toho stonavého chlapce, jemuž se záhy velmi přitížilo.
Kartografové se ihned pustili do malování podrobných plánků okolí chlapcova bydliště a začalo se hloubat nad tím, kde by se tak tygr mohl nyní skrývat.

Kapitola 12

Po mnoha důvěrných pohovorech s Tracym v ústavu Bellevue rozhodl se konečně policejní kapitán Earl Huzinga jít přímo za náčelníkem Blythem a sdělit mu svůj plán, i kdyby ho to mělo stát místo.
"Toho tygra nám najde," řekl kapitán Huzinga.
"Jak?" ptal se náčelník.
"Zní to možná dost složitě," začal Huzinga, "ale mockrát jsem už s ním o tom mluvil, a nic složitého to není. Vím, že to dokáže."
"Jak?" zeptal se náčelník.
"Tak za prvé," řekl Huzinga, "chce, aby to proběhlo v klidu a tichosti. S vyloučením veřejnosti."
"To se dá zařídit," řekl náčelník. Celá ta záležitost ho už unavovala a lezla mu na nervy. Začínal se cítit starší, než ve svých šestašedesáti letech skutečně byl.
"Ve Warrenově ulici je jedno místo, kde kdysi býval podnik nějakého Otto Seyfanga, dovozce kávy," vysvětloval Huzinga. "Firma už neexistuje, ale ten dům je tam pořád. Teď jsou z toho sklady. Tracy chce, abychom nechali udělat tu starou firemní tabuli Otto Seyfanga a dali ji na vchod, kde bývala. Pak chce nechat obnovit oddělení ochutnávačů a sehnat nějakého Peberdyho, Ringerta a Shivelyho, kteří by si tam sedli a ochutnávali kávu. Peberdy bydlí v jednom penziónu, Ringert je v Bellevue a Shively žije se svou dcerou v Bronxu."
"A k čemu celý tenhle nesmysl?" zeptal se Blyth.
"Vím, že to zní dost divně," řekl Huzinga. "Ale taky vím, že nám pak najde tygra. Stačí mu jen jeden den. Musí to být v neděli, a to se nám docela hodí, protože v neděli v poledne nebude ve Warrenově ulici kromě pár opilců vůbec nikdo."
"Už jste byl v Bellevue dost dlouho, abyste z toho dočista zcvoknul, ale dobrá, pokračujte," řekl náčelník Blyth.
"Chce, aby ve skladu bylo aspoň sto žoků kávy." "K čemu, prosím vás?"
"Kdysi tam pracoval," vysvětloval Huzinga. "Tuhle neděli tam chce přijít v osm hodin. Chce zvedat a přenášet žoky. Peberdy, Ringert a Shively budou ve svém oddělení ochutnávat kávu. Čas od času Tracy přestane nosit žoky a zajde k nim do oddělení a bude ochutnávat s nimi. V poledne přestane pracovat, vyjde ven a postaví se na slunci. V půl jedné dívka, která se jmenuje Laura Luthyová, půjde po Warrenově ulici a zastaví se před podnikem Otto Seyfanga." "Opravdu?" řekl Blyth.
"Ano," řekl Huzinga.
"A co dál?" zeptal se Blyth.
"Pak se objeví Tracyho tygr," řekl kapitán Huzinga. "Tracy vezme dívku za ruku a společně se vydají po Warrenově ulici. Tři domy za podnikem Otto Seyfanga je prázdný krámek. Kdysi se tam prodávala zelenina a ovoce. Tracy s dívkou a tygrem zajdou dovnitř. Tam bude klec. Tygr vleze do klece. Tracy ji zamkne. Pak vyjde s dívkou z krámu."
"Skutečně?"
"Ano."
"Pokračujte," vyzval ho náčelník. "Řekněte mi všechno."
"Dvě věci jsem mu musel slíbit," řekl Huzinga. "Za prvé: naprostou diskrétnost. Žádné fotografování, ani kdyby to mělo být jenom pro archív policie. Vy a já se můžeme dívat z budovy odnaproti. Za druhé: pomůže nám dostat tygra do klece, budiž, ale musíme mu slíbit, že až se to stane, budeme o tom mlčet. A kdyby byl tygr nemocný, musíme mu sehnat lékařskou pomoc, hlavně na tu poraněnou nohu. Má to být pravá přední."
"Vy tomu cvokovi věříte, že jo?"
"Věřím."
"A proč?"
"Nasadil jste mě na ten případ před deseti dny, šéfe," řekl Huzinga. "Celou tu dobu jsem strávil s ním. To, jak psali o Lauře Luthyové, to nebyl žádný výmysl. Doktoři už ji odepsali, umírala, a stačilo se na ni podívat a poznal jste to taky. Tak teď už neumírá. Pingitzer je tam u nich každý den a snaží se zjistit, co v tom je. Říká, že vlastně všichni, co jsou v Bellevue, ztratili někde během života lásku. Pro ně je láska něco sakramentsky blízkého nemoci. Spousta jich taky proto umírá. A nemusí to trvat nijak moc dlouho. Tracy vůbec není blázen."
"No a co doktor Scatter a všichni ti ostatní, kteří tvrdí, že je blázen?"
"Já nevím," pokrčil rameny Huzinga. "Ty jejich expertizy jedna jako druhá se zdají být v naprostém pořádku. Ono je ale možné dívat se asi na tyhle věci z několika stran. A Pingitzer se na to zkouší dívat ze strany Tracyho. Říká, že je to způsob, o kterém si vždycky myslel, že může pomoct, zvlášt když se s tím začne brzo. Ale že by mohl pomoct i u tak pokročilého případu, jako je Laura Luthyová, to by prý nikdy nečekal."
"Když je v sázce lidská bytost", povídal, "pak člověk musí být trpělivý a ochotný se ještě učit, protože stát se může cokoli, navíc když je ve hře ještě láska. To byste si nemyslel, že v Bellevue uslyšíte smích, že ne?"
"No to ne, tedy aspoň ne normální smích," řekl Blyth.
"Tak ten smích, co já slyšel, byl zatraceně normální," řekl Huzinga. "Scatter a ti ostatní jsou z toho celí pryč. Pokoušejí se to zarazit. Každý den přijdou s novým nařízením, ale zastavit to nedokážou. Štve je, že se pacienti nechovají, jak by měli. Vstávají z postele, navštěvují jeden druhého, pomáhají si, vyprávějí si vtipy, tancují, zpívají - a přitom v tom není nic šíleného. Je to úplně přirozené, normální a neškodné. Většina jich je sice smutná, samozřejmě, ale nejsou o nic méně smutní, než lidi kdekoli jinde." Huzinga se na chvíli odmlčel. "On nám toho tygra najde. Až se to stane, budeme vědět, že jsme vyhráli, i když o tom nebudeme smět nikomu říct. Stejně se pak na celou tu věc za pár týdnů zapomene. Co vy na to?"
"Ne," řekl náčelník. "Je to pitomost. Rozneslo by se to, a já bych byl pro legraci celému New Yorku."
"Dneska je středa," řekl Huzinga. "Za čtyři dny bychom to mohli mít z krku. Dovolíte mi, abych to udělal sám? Když to krachne, beru to na sebe. Řeknu, že to byl můj nápad a jen moje práce. Pingitzer je taky pro. Rád by to viděl."
Náčelník se na dlouhou dobu zamyslel.
"Dobrá," řekl nakonec. "Budu tam taky."
"Ale musíme dodržet slib," řekl Huzinga.
"Dobrá," odpověděl náčelník. "Můžete jít."
A kapitán, štastný a spokojený, ale obavami i všecek roztřesený, odešel.

Kapitola 13

Jednoho zářivého nedělního rána se Tracy vynořil z podzemí a vyběhl po schodech od stanice podzemní dráhy.
Zastavil se v tom jasu a rozhlížel se kolem sebe jako před šesti lety. Dohromady se nic nezměnilo.
Přes Bowling Green Park došel do Warrenovy ulice, mrknul na hodinky a stejně jako kdysi přidal do kroku, protože už bylo za pět minut osm.
Warrenova ulice byla liduprázdná. A jako jiné nedělní ulice připomínala ulici ze sna.
Na domě uviděl opět firemní tabuli Otto Seyfanga. Zamířil ke vchodu a zmizel ve dveřích. Z budovy na protější straně ulice vše sledovali kapitán Huzinga a náčelník Blyth.
Viděli už předtím, jak do domu vešli Peberdy, Ringert a Shively.
"Myslete si, co chcete," řekl náčelník, "ale podle mě je tenhle Tracy větší blázen, než si kdokoli z nás dokáže pomyslet. Co vy na to?"
"Ještě je dost brzy," řekl Huzinga. "Vím jen tolik, že v půl jedné, stejně jako před šesti lety, půjde po Warrenově ulici Laura Luthyová."
"Bravo," řekl náčelník. "A ta práce, co tam bude dělat, má jako přitáhnout tygra z místa, kde se právě schovává, k Otto Seyfangovi?"
"Ano."
Přerušil je signál vysílačky. Podle hlášení byl všude klid.
"Pojďme si to ještě jednou všechno projít," navrhl náčelník Blyth. "Bude mít na sobě žluté pletené šaty, správně?"
"Ano," potvrdil Huzinga.
"Přijde asi v půl jedné, je to tak?"
"Ano."
"Tracy bude stát před vchodem na schodišti?"
"Ano."
"Jakmile dívka uvidí Tracyho, zastaví se?"
"Ano."
"Pak se objeví tygr?"
"Ano."
"Tracy vezme dívku za ruku a vydají se po Warrenově ulici, tygr za nimi, ano?"
"Ano."
"O tři domy dál v prázdném krámě, kde jsou teď na stěnách rozvěšeny obrazy různých zvířat, bude klec, správně?"
"Ano."
"Kde jste sehnal ty obrazy?" zeptal se Blyth.
"Od společnosti Raymond & Raymond," odpověděl Huzinga. "Jsou to reprodukce nejslavnějších obrazů zvířat na světě."
"Tygr vleze do klece a Tracy ji zavře, je to tak?"
"Ano."
"V poschodí nad obchodem budou schovaní naši dva mladší policisti, Splicer a Slew, a ti nám pak podají zprávu o tom, co viděli, ano?"
"Ano. Už tam jsou."
"Spojte se s nimi." Huzinga jim zavolal. Zvedl to Slew. Chvíli spolu mluvili.
"Jsou připraveni," řekl Huzinga.
"Co jste mu říkal, aby nedělal?" zeptal se náčelník.
"Ptal se, jestli si může udělat nějaké fotky," odpověděl Huzinga. "Neví sice, co bude pozorovat, ale fotoaparát si vzal s sebou."
"Nemyslíte, že by bylo docela dobré, kdybychom měli nějaké ty obrázky?" zeptal se náčelník.
"Slíbili jsme, že nebudeme fotografovat," řekl Huzinga.
"My jsme policie," řekl náčelník, "co nám je do toho, co jsme slíbili?"
"Stejně si myslím, že by neměl fotografovat." "Tak dobře," řekl náčelník. "Jestli se dřív všichni nezblázníme a jemu se podaří dostat toho tygra do klece, pak vyjde z krámu a půjdou s tou holkou dál po Warrenově ulici. Je to tak?"
"Ano."
"Kam půjdou?" zeptal se Blyth.
"To už není naše starost," odpověděl Huzinga. "Asi na procházku."
"Jakmile tedy z krámu vyjdou, půjdeme tam my a poslechneme si Splicera a Slewa, správně?"
"Ano."
"Vzadu za krámem stojí dodávka," řekl náčelník. "Do té se pak tygr v kleci naloží a co nejrychleji se odveze na vyšetření. Tam mu poskytnou veškerou pomoc, jakou bude potřebovat, a pak ho pustíme na svobodu. Na místě, kde nemůže nikomu ublížit, je to tak?"
"Ano."
"Kde to má být?" zeptal se Blyth.
"Krotitel z cirkusu říkal, že se tygr narodil už v zajetí," vysvětloval Huzinga. "Přímo na stadiónu Madison Square Garden. Tracy chce, abychom pustili tygra v nejbližších horách za New Yorkem."
"A to má být bezpečné?"
"V nejbližších divokých horách," řekl Huzinga. "Kde nežijou lidi."
"Nemluvím o lidech, ale o tygrovi," řekl Blyth. "Jak tam má žít? První lovec, na kterého narazí, ho zastřelí."
"Aspoň to bude poctivá hra," řekl Huzinga.
"Dobrá. Takhle to snad proběhne, jestli bude všechno klapat podle vašeho a Tracyho přání," řekl náčelník. "Co když se ale tygr vůbec neobjeví?"
Mladší muž pohlédl na staršího.
"Budete mě muset propustit," řekl Huzinga, "jinak dám výpověď sám."
"Nikdo jiný o tom neví?" zeptal se Blyth. "Jen vy a já," odpověděl Huzinga, "ale jestli to krachne, dávám výpověď."
"A co Tracy a ta dívka - jestli to krachne?" "Slíbil jsem doktoru Scatterovi, že si je bude moci vzít zpátky do Bellevue," řekl Huzinga.
"Doktor Scatter o tom ví?"
"Ne, namluvil jsem mu něco jiného," řekl Huzinga. "Ale Pingitzer o tom ví. Teda jen to, že se dnes v půl jedné mají před podnikem Otto Seyfanga setkat Laura Luthyová a Tracy, nic víc."
"Kde je?"
"Tracy ho poprosil, aby byl taky v oddělení ochutnávačů," řekl Huzinga. "Viděl jsem ho, jak vešel dovnitř pár minut předtím, než jste přišel."
"Co ten tam dělá?" podivil se Blyth.
"Tracy chtěl, aby tam byl."
"Ví Tracy, že když celá ta věc krachne, budou se oba muset vrátit do Bellevue?"
"Ne," řekl Huzinga. "To mi dělá největší starost. Neřekl jsem mu to. Myslel jsem, že to tak bude lepší. Ale stejně mě to mrzí."
V půl deváté se znovu ozvala vysílačka. A opět byl všude klid. Náčelník zavolal svému tajemníkovi. "Dvakrát mi už hlásili, že se nikde nic neděje," řekl. "Ověřte to a hlašte mi všechno, co se stalo, ať je to cokoli. Volejte hned zpátky."
Tajemník zavolal. "Ze všech revírů hlásí naprostý klid," řekl.
"Opravdu?"
"Ano, šéfe."
"Stalo se tohle už někdy?" žasnul náčelník, "aby se v celém New Yorku za celou hodinu nic neudálo?"
"Pokud vím, tak ne, šéfe," řekl tajemník.
"Huzinga," obrátil se Blyth ke svému podřízenému, "něco se děje. Za celou hodinu se v celém New Yorku nic nestalo, žádné výtržnosti, žádní opilci se neporvali, žádné rodinné rozbroje, dokonce ani jediná mizerná krádež, prostě nic."

Kapitola 14

Tracy byl zas u své staré práce. Zvedl žok s kávou, hodil si ho na záda, ušel s ním padesát metrů a pustil ho na zem. Nebylo to lehké.
Vzal další žok a opět ho přenesl od zadního konce skladiště ke stěně poblíž vchodu do oddělení ochutnávačů, a pak zase další. Pokaždé, když pokládal žok, zachtělo se mu zajít dovnitř a popít trochu kávy s Peberdym, Ringertem, Shivelym a Pingitzerem, protože je slyšel, jak si povídají, i když nerozuměl o čem. Ale věděl, že by nemělo smysl tam chodit, dokud zas nebude dělat svou práci s lehkostí a dokud ho nezačne bavit.
Po každé cestě pociťoval velkou únavu. Žoky byly neuvěřitelně těžké. Několikrát se mu už téměř podlomila kolena. Nerozuměl tomu. Před pouhými šesti lety dělal tutéž práci tak lehce. Špatně se mu dýchalo, a vždycky když si naložil žok a kráčel s ním, cítil, jak mu buší srdce.
Nakonec si stoupl k zadnímu oknu, aby si odpočinul, promyslel to a aby se porozhlédl po dvorku.
Nic se tam nezměnilo: asfalt, staré cihly a kamení, kusy zčernalého dřeva, popelnice, různé harampádí a smetí, houževnatý starý strom, špinavá tráva, nízký zchátralý cihlový průjezd v domě naproti, dvě vypadlé cihly ležely opodál.
Musel dlouho odpočívat a dlouho se díval na ten žalostný obrázek. Kdysi to bývalo všechno nové, nadějné, zářivé a čisté, ale teď už jenom smutné.
A přesto při další cestě zatoužil Tracy podívat se tam ještě jednou, jako když churavý milenec upoutaný na lůžko zatouží spatřit svou milou.
Když po páté cestě vyhlédl z okná, začínal v tom pohledu vidět jistou krásu a tehdy taky poprvé zvedl žok s kávou bez heknutí.
Šlo mu to líp, a jak pokládal žok na zem, zaslechl, jak se Pingitzer a ostatní smějou.
Při dalším pohledu z okna viděl Tracy, že ten strom je krásný. Usmál se a myslel na ta léta, která tu strom stojí. Jistě jich bylo víc než šest, protože tehdy už tu stál taky. Listy nebyly zelené, ale to jen proto, že je město pokrylo svým prachem. Nebyl vysoký, protože v těsném dvor ku se neměly kořeny ani větve kam rozrůst. Ale vše, co ke stromu patří, zde bylo a byl to strom. Určitě ho za jeho trpělivost odmění čas od času nějaký ten pták, který přiletí, pozdraví a zas letí dál, anebo i zůstane a vystaví si hnízdo v jeho větvích. Strom tu prostě byl, o tom se nedalo pochybovat. Býval tu už kdysi a byl tu stále. Měl tvrdý a drsný kmen, místy pohmožděný, a snad proto a o to více silný.
Každý další žok, který Tracy zvedl a přenesl ke stěně oddělení ochutnávačů, byl lehčí a lehčí. Zvednutí a přenesení devátého žoku už byla úplná hračka.
Blížila se devátá hodina - do dvanácti zbývala ještě spousta práce -, ale Tracy zašel do oddělení ochutnávačů.
Muži seděli okolo kulatého stolu, každý z nich měl před sebou stříbrnou konvici, Pingitzer měl konvici s překapávačem.
"Aha," řekl. "Zrovna včas. Tady je káva. Můj nápad. Vídeňská káva. Už dávno, dávno." Nalil Tracymu šálek a podal mu ho. Tracy vzal šálek a ochutnal. Vychutnával pomalu a soustředěně, pak ochutnal ještě jednou.
"Je dobrá," řekl konečně.
"Můj nápad," řekl Pingitzer. "Vídeňská káva."
Tracy přecházel po místnosti a jako před šesti lety poslouchal ostatní, jak si povídají. Když dopil, podal šálek Shivelymu a ten ho naplnil pro změnu ze své konvice. I Shivelyho káva byla dobrá.
"Musím už jít," řekl Tracy. "Mám ještě spoustu práce."
"Ja, aha," řekl Pingitzer. "Elán mladosti. Iluze mladosti. Dávno ve Vídni Pingitzer měl stejný elán, stejný iluze. Príma doba, príma elán, príma iluze. Aha. Teď Pingitzer sedmdesát dva roky a nemá žádnou radost od práce, žádný príma iluze."
"Za chvíli se vrátím," rozloučil se Tracy.
Šel rovnou k oknu, aby se ještě jednou podíval na dvorek. Bylo toho moc, co musel pochopit, a třebaže chtěl, aby mu to docházelo co nejpomaleji, zároveň tomu toužil přijít na kloub nejpozději do hodiny či do dvou. Čas ho vždycky fascinoval. Nerozuměl tomu, a přece věděl, že všechno, na čem opravdu záleží - každá pořádná myšlenka, každý pravdivý poznatek -, přijde na člověka naráz. Chce-li, může třeba navěky čekat a zůstat jen při tom, ale taky se může začít pohybovat - v čase a s časem - může pomoct té myšlence na svět, a pak, náhle, protože vkročil do času a kráčel s časem, protože pomáhal zrodu té myšlenky, ono to přijde, přijde to celé, přijde to čisté a přijde to naráz.
Avšak kdesi uvnitř musí to člověkem procházet velmi pomalu, aby to v něm mohlo zůstat. Věčně v pohybu a zároveň téměř bez hnutí musí být.
Moc toho musel Tracy pochopit a hodně udělat. Ale aby vůbec někdy mohl udělat, co je třeba, musel začít u své práce. Aby kdy mohl udělat všechno, co udělat má, a není toho málo, musel Tracy začít s jednoduchou prací, se zvedáním a přenášením žoků s kávou.
Chvíli stál a usmíval se nad tím žalostným obrázkem, který byl zároveň i krásný, nad tou spoustou práce, kterou má ještě vykonat. Zabíhal do všech podrobností a zároveň se je snažil neuspěchat. Oči mu bloudily přes dvorek k nízkému průjezdu v protějším domě.
Přenesl dalších pár žoků, než opět vyhlédl ven, ale tentokrát jen letmo, protože práce ho už těšila a šla mu od ruky. Avšak i při tom letmém pohledu mu připadlo, že cosi spatřil. Nesl další žok a přemýšlel, co to bylo, a jestli to opravdu viděl nebo se mu to jen zdálo, nebot ta chvíle nabízela spoustu možností.
Rozhodl se, že přenese alespoň dalších šest žoků, než se zas na chvíli zastaví. Pak půjde k zadním dvířkám, otevře je, vyjde na schody a podívá se kolem.
Když stál na schodech a rozhlížel se, měl najednou dojem, že to opět zahlédl, a pocítil obrovskou radost. Přišlo to. At už to bylo cokoli, někde to tu bylo. O tom se nedalo pochybovat.
Vrátil se ke své práci. Přenesl další tři žoky a zašel do oddělení ochutnávačů, protože si chtěl popovídat.
"Jak to jde po šesti letech?" zeptal se ho Ringert.
"Začíná to jít moc dobře," řekl Tracy. "A jak vy, pane Ringerte?"
"Ale ujde to, chlapče," řekl Ringert.
"Aha," zvolal Pingitzer. "To 'ujde to', ono znamenalo dvě věci, správně? Jedna: nohama chodit. Dva: že si nic nestěžovat. Ano? Co vy myslíte?"
"Nevím," řekl Ringert. "Což o to, nohy mi pořád ještě chodí, ale už to není co dřív. A stěžovat si taky umím, i když ne tak jako kdysi. To jsem si dokázal stěžovat na všecko možné, a byla to kolikrát zábava. Teď si můžu stěžovat jen na jedno, a vlastně se mi ani nechce."
"Co je to jedno?" zeptal se Pingitzer.
"Ringertův konec."
"Aha. Jak káva od pána Ringerta chutná?"
"Dobrá je," řekl Tracy.
"Prosím," obrátil se Pingitzer na Ringerta a podával mu přes stůl prázdný šálek. Ringert naplnil šálek po okraj. Dr. Pingitzer se napil a řekl: "Moc, moc dobrá."
Tracy přenesl další tři žoky, pak se postavil zády k oknu a poslouchal. Stál tak dlouho, snad tři minuty. Na dvorku bylo ticho. Když se mu zazdálo, že něco zaslechl, rozhodl se, že se mu to jen zdálo, a vrátil se k práci. Pokaždé než zvedl další žok, zastavil se a chvíli napínal uši.
Když přenesl dalších šest žoků a ještě šestkrát napjal uši, posadil se na hromadu. Ne však aby si odpočinul, ale aby vzdal vděk tomu všemu kolem, aby tomu byl blíž, aby toho byl součástí a aby se mohl usmát na to, co je snad už tak blízko.
A když si byl konečně jist, že zaslechl to slovo, nijak ho to nepřekvapilo. Nevyskočil. Neotočil se. Jen tiše opětoval to slovo. A za chvíli je uslyšel ještě jednou. Tentokrát se zvolna zvedl, hodil si žok na záda a vykročil.
A jakmile shodil žok na zem a otočil se, uviděl tygra.
I na tu dálku vypadal žalostně a zuboženě. Byl vyhladovělý, nemocný, zesláblý a poraněný. Tracy se vrátil k hromadě, a aniž se na tygra pořádně podíval, zvedl další žok a vydal se s ním na obvyklou pouť. Při třetí cestě si vylezl tygr nahoru na hromadu žoků, rozplácl se tam, odpočíval a díval se.
Povídali si spolu, a přestože teď nepoužívali ani slov, ani zvuků, rozuměli si.
Myšlenka hbitá jak blesk konečně přišla.
Bylo čtvrt na jednu, když Tracy přenesl poslední žok. Ochutnávači kávy už odešli na oběd. Tygr přistoupil k Tracymu a oba pak sešli po schodech k východu z budovy. U venkovních dveří se ale tygr zalekl a couvnul zpátky. Tracy chvíli mlčky postál a nakonec vyšel ven sám. Postavil se na schodišti, dveře za ním se zavřely.

Kapitola 15

Z místnosti v prvním patře protější budovy vyhlíželi kapitán Huzinga a náčelník Blyth. Všechno šlo podle plánu. Viděli Tracyho, jak stojí před vchodem podniku Otto Seyfanga.
"Kolik je hodin?" zeptal se náčelník Blyth.
"Půl jedné," odpověděl Huzinga. "Myslíte, že se to stane?"
"Něco se už ksakru stalo," řekl náčelník. "Slyšel jste každou půlhodinu hlášení."
"Ano."
"Čtyři hodiny už je všude klid."
"Ano. Myslíte, že se to stane?"
"To je mi úplně jedno," řekl náčelník. "Ale podívejte se na něj. Ten člověk není blázen."
"Je blázen, cvok je to," řekl náhle Huzinga. "Celá tahleta věc je bláznovství. Nedošlo mi to. Nepochopil jsem to. Vidíte tamhletu tabuli? Otto Seyfang. Otto Seyfang je už tři roky mrtvý. Ten dům, to jsou sklady. Žádný KÁVA-IMPORT. Teď je teď: Těch šest let je pryč. Je blázen jaksepatří, ale kam se hrabe na mě. Co svět světem stojí, tyhle věci lámou lidem srdce. Jenže já cvok si myslel, že se to dá vyřešit takhle snadno. Kdepak! S tím nikdo nic nenadělá. Je mi ho líto. Je to blázen. Sice o tom neví, ale bude se muset vrátit do Bellevue. A ta holka s ním. Nic se nestane, šéfe. Mrzí mě to. Dávám výpověď. Z celé duše jsem věřil tomu, že to dokáže. Ale bylo bláznovství tomu věřit. Kdepak! Nic se nestane!"
"A co všechno to, co už se stalo?" zeptal se náčelník Blyth.
"Náhoda," řekl Huzinga. "A navíc - není to poprvé. Onehdy jsem koukal do starých výkazů. V prosinci 1882 nebyl za celých sedm hodin hlášen jediný případ. V březnu 1896 to bylo dokonce jedenáct hodin, v červenci 1901 pět a v srpnu 1908 devět. Takže nic nového pod sluncem."
"Budiž," řekl náčelník. "Ale jak víte, že se v té době přece jen něco nestalo? Na co se nepřišlo a o čem nikdo neví?"
"Vy si teda myslíte, že se něco může stát?" vrtěl hlavou Huzinga.
"Říkám vám, že něco se už určitě děje," řekl Blyth. "A myslím, že byste je neměli posílat zpátky do Bellevue."
"Slíbil jsem to doktoru Scatterovi," řekl Huzinga. "Kdepak! Za chvíli je tam oba pošlu a dám výpověď."
"Výpověď dávat nemusíte," ujišťoval ho náčelník Blyth. "Nějak se z toho vykroutíme, ne? Nebude to ani poprvé, ani naposled. O místo jste nepřišel. Žádné následky to pro vás mít nebude. Tak to krachne. No a co? Záleží na tom někomu?"
"Mně ano," řekl Huzinga.
Náhle spatřili, jak Laura Luthyová přichází po Warrenově ulici. Viděli, jak se Laura a Tracy pozdravili. Viděli, jak se usmáli. Viděli, jak se jejich rty při řeči pohybují. Viděli, jak Laura vystoupila po třech schodech vzhůru k Tracymu.
Viděli, jak ji oběma rukama objal. Viděli, jak se k němu přitiskla. Viděli Peberdyho, Ringerta, Shivelyho a Pingitzera, jak se také dívají. Viděli, jak Tracy vzal Lauru za ruku, ale dřív než vyšli, obrátil se Tracy ke dveřím a otevřel je.
Stačilo je jen zlehka pootevřít.
Viděli, jak se ze dveří vynořil Tracyho tygr a postavil se k nohám Lauře Luthyové.
Byl to černý panter s poraněnou pravou přední tlapou. Až na tu poraněnou tlapu to byl nejkrásnější černý panter, jakého kdo kdy spatřil.
Viděli, jak Tracy, Laura Luthyová a Tracyho tygr odcházejí společně po Warrenově ulici. Viděli je, jak vstoupili do krámku, ve kterém byly na stěnách rozvěšeny obrazy zvířat.
Za chvíli viděli, jak Tracy a Laura z krámku zase vyšli a vydali se směrem k dokům na konci Warrenovy ulice.
A viděli, že tygr už s nimi není.
Blyth a Huzinga seběhli dolů, vyběhli z domu na ulici, přeběhli ulici a vběhli do krámku. Splicer a Slew už tam stáli a čekali na ně.
"Který z vás je Slew?" zeptal se Blyth.
"To jsem já, pane," odpověděl jeden z mužů.
"V pořádku," řekl Blyth. "A teď mi podrobně vyličte, co jste viděl."
"Viděl jsem mladého muže a mladou ženu, jak sem přišli, prohlédli si všechny obrazy, co visí na stěnách, a zase odešli," řekl Slew.
"Nic jiného?" zeptal se Blyth.
"Ne."
"Vy jste Splicer?" obrátil se Blyth na druhého muže. "Řekněte mi přesně, co jste viděl vy."
"To samé, pane."
"Nic jiného?"
"Ne."
"Můžete se vrátit na stanici," vyzval je Blyth. Oba policisté vyšli z krámku.
"Tak co?" podíval se Blyth na Huzingu. "Co vy na to?"
"Nevím," odpověděl Huzinga. "Vy jste toho tygra taky viděl, nebo ne?"
"Viděl jsem ho," řekl Blyth.
"Neříkáte to jen tak?" ujištoval se Huzinga. "Viděl jste, jak otevřel dveře, viděl jste, jak tygr vyšel a postavil se vedle ní? Viděl jste to přece?"
"Ano, viděl jsem to všecko."
"Splicer a Slew tygra neviděli," řekl Huzinga.
"Ne, neviděli," řekl Blyth.
"A tygr zmizel."
"Ano, zmizel."
"Co se s ním mohlo stát?" ptal se Huzinga.
"Nevím," řekl náčelník.
"Jestli proti tomu nic nemáte, šéfe," řekl Huzinga, "vzal bych si na zbytek dne volno."
"Vaše práce pro dnešek stejně skončila," řekl náčelník Blyth. "Kam chcete jít? Na fotbal?"
"Ne," řekl Huzinga. "Chtěl bych si na chvíli zaskočit ke svatému Patrickovi. A pak rovnou domů. Nemůžu se dočkat, až zase uvidím ženu a děti."
"Samozřejmě," řekl náčelník. "Tak už jděte."
Huzinga si nejprve prohlédl všechny obrazy v místnosti, načež vyšel z krámku a zamířil ke kostelu. Potom si prohlédl všechny obrazy i Blyth. Musel se ještě vrátit a naposledy se podívat na reprodukci zobrazující spícího Araba na poušti, nad nímž důstojně bdí mohutný lev.
Pak také opustil krámek a vydal se k domovu.
A tímto končí příběh o Thomasu Tracym, Lauře Luthyové a tygrovi, jenž je láska.

Doslov

Proč má William Saroyan tygry rád
William Saroyan má tygry rád a rád o nich píše. Zároveň však s nimi má jisté potíže. Například v povídce Holič, jehož dědečkovi ukousl drezírovaný tygr hlavu vystupuje holič, jehož dědečkovi ukousne drezírovaný tygr hlavu. Pravda, holičův dědeček strčí tygrovi hlavu do tlamy sám, navíc se to stane ve francouzském cirkuse toho času dlícím v Číně, nicméně je to něco, čeho bychom se od normálního drezírovaného tygra nenadáli. S ostatními tygry v Saroyanových prózách to není o mnoho lepší. Co tygr; to nějaké potíže. Celá jedna Saroyanova sbírka povídek se nazývá Potíže s tygry (The Trouble with Tigers, 1938). William Saroyan čas od času pustí do svých knížek tygry, ale ti se tam nechovají, jak by měli, a projevují sklon k výstřednostem a výtržnostem všeho druhu. Saroyanův tygr se zkrátka oby čejně chová neobyčejně.
Ani Tracyho tygr není v tomto ohledu výjimečný, což znamená., že v kterémkoli jiném ohledu je zcela výjimečny'. Jeho chování v knize je na pováženou a mnohdy hraničí se skandálem. Předně to není tygr, ale černý panter. Kterýkoli jiný černý panter v kterékoli jiné knize kteréhokoli jiného autora by pravděpodobně zůstal černým panterem. Saroyanův černý panter se docela klidně a bez rozpaků stane tygrem, pokouše ošetřovatele, uteče z cirkusu a vykračuje si to po newyor ských ulicích, zatímco zděšení a pořádkumilovní občané utíkají neuspořádaně na všechny strany.
Jak se u Saroyana stávají černí panteři, tygry? Zrovna tak, jako se v jeho knihách stává všechno. William Saroyan si vymýšlí. Každý spisovatel si vymýšlí, ale Saroyan si vymýšlí trochu víc a trochu jinak než ostatní američtí spisovatelé. Snad je to tím, že je rodem Armén a že píše, jak sám říká, "anglickým jazykem, o americké zemi a o arménské duši". Je tu však ještě jiný důvod.
V knize O neumírání (Not Dying, 1963, česky 1972) píše Saroyan o své dceři, která se nemůže rozhodnout, čím by kromě člověka chtěla nejraději být, a chce po tátovi, aby jí poradil. Saroyan nejdřív uvažuje o skále, o medvědovi, pak o černém panterovi. Ale stále to nebylo to pravé. Nakonec se ani nedozvíme, co vlastně Saroyan dceři řekl. Dost možná, že jí poradil, aby se stala tygrem. Možná že také ne, protože "všechno je součástí člověka - každé zvíře, každá rostlina, každá vel ká věc, každá malá věc, každá viditelná a známá věc a každá neviditelná a neznámá věc, takže je jedno, co řeknete, je jedno, o čem věříte nebo si namlouváte, že byste nejraději byli, beztak je to už součástí toho, co jste". Se Saroyanovým černým panterem, který se stane tygrem, je tomu podobně.
V novelce Tracyho tygr (Tracy's Tiger, 1951) je vlastně tygrů několik. Tracyho tygr je černý panter, který uteče z cirkusu. Tracyho tygr je láska. Tracyho tygr je sen, touha a radost. Tracyho tygr je Laura Luthyová. Tracyho tygr je alkoholický nápoj za pětadvacet centů. Tracyho tygr je nafukovací hračka pro děti. Tracyho tygr je senzace v novinách, puma nabarvená na černo a veliký černý kocour. Tracyho tygr je zkrátka všechno možné, nejvíc ze všeho je však něčím uvnitř Tracyho.
Tohoto tygra, nejdůležitějšího tygra v celé knížce, má vlastně na svědomí William Blake. William Blake ovšem nemohl tušit, když psal svou krásnou báseň o tygrovi, o onom tygrovi, jenž se stal pro celé čtencíř ské generace ztělesněním životní síly a energie, že jeho tygr oživne a vleze si do tříletého Thomase Tracyho z Fresna, stát Kalifornie. Nemohl tušit, jaké potíže bude Thomas Tracy s jeho tygrem mít. Kdy by to byl tušil, třeba by svou báseň nebyl vůbec napsal. Stačilo skutečně málo k tomu, aby život Thomase Tracyho plynul klidně a pokojně, bez vzruchu, strázní a nezáviděníhodných šlamastyk. Stačilo například, aby nikdy o žádném Blakeovi a jeho básni neslyšel. Přečtemeli si Saroyanův příběh jako příběh mravoličný a zamyslíme-li se nad tím, jaké výhody má ten, kdo nemá tygra, vyplyne nám z knížky několik ponaučení, jak se vyvarovat potížím:
Předně nenaslouchejme ve třech letech básni Williama Blakea Tygr.
V patnácti nechoďme do zoo, nekuřme tam cigarety a nepokukujme tam po holkách ani po zvířatech v pavilónu šelem.
Nechtějme se v jeáenadvaceti stát ochutnávačem kávy, když na to padesát lidí před námi padesát let čeká.
Nenamlouvejme si dívky v žlutých pletených šatech a s černou hřívou. Otcové krásných dívek ve žlutých pletených šatech nechť neodcházejí z domu pro zmrzlinu a nenechávají manželky o samotě s mladíky typu Thomase Tracyho.
A vy, matky černovlasých krasavic, nedávejte mladíkům čokoládové bonbóny ani polibky v přítomnosti svých dcer.
Vy pak, sličné krásky, neodcházejte pro vysvědčení z krasopisu, když vás přijde navštívit mladík s tygrem.
Konečně vy, černí panteři, zůstaň.te pěkně v kleci v zoo nebo v cirkuse a nerušte svými neuváženými činy veřejný pořádek.
S největší pravděpodobností lze předpokládat, že kdyby se byl Thomas Tracy, Laura Luthyová, její otec, její matka, jakož i černý panter chovali podle těchto pokynů, nevznikly by v Saroyanově knížce žádné potíže ani Tracyho tygr.
Něco takového by však William Saroyan nemohl dopustit, protože má tygry rád. Má je rád především proto, že bez nich by nevznikla ona ztřeštěná, téměř surrealistická fraška, ona nádherná, lyrická bláznivina, onen saroyanovsky stylizovaný, výstřední příběh připomínající Chaplinovu grotesku či cirkusovou klauniádu, jíž je Tracyho tygr.
Thomas Tracy a snad všechny postavy Williama Saroyana mají tygra, protože v sobě nosí mládí. Není jistě náhodné, že hrdinové Saroyanových nejznámějších knížek, ať už je to Odvážný mladý muž na létající hrazdě (The Daring Young Man on the Flying Trapeze, 1934, česky 1958), Lidská komedie (The Human Comedy, 1943, česky 1966), Dobrodružství Wesleyho Jacksona (The Adventures of Wesley Jackson, 1946, česky 1948) či Tati, tobě přeskočilo (Papa You Are Crazy, 1957, česky 1964), jsou děti, chlapci či mladíci. Typický saroyanovský hrdina je chlapec či mladík, který se ocitá v nesnázích, protože něco stále hledá. Nezáleží na tom, zda je to tygr nebo něco jiného.
Saroyanův lyrický hrdina zároveň někdy jako by protestoval proti samému zákonu gravitace, proti hmotě. Odvážný mladý muž na létající hrazdě opouští své tělo ve spánku a v knížce Tati, tobě přeskočilo se Saroyanovu synovi zdají "létací" sny. Jistá odlehčenost neodmyslitelně patří k básnickému světu Williama, Saroyana. Může nám připomenout svět Chagallových obrazů, v nichž neohrabaní vesničané poletují nad zemí jako ve snu. Není vlastně nijak překvapivé, že Tracyho tygr má dvě podoby - jednu reálnou, hmotnou, druhou neskutečnou a nehmotnou. Svět Williama Saroyana je především snovým, neskutečným světem, ale téměř vždy u něho nalezneme svébytný, více či méně nadsazený komentář o Americe jeho dnů. Novelka Tracyho tygr je napříkLad také výsměchem bulvárnímu, senzacechtivému tisku, reklamě, americkému byznysu, zkrátka je nejen básnickou extravagancí, ale také groteskní satirou.
Bylo by však chybou přidělávat Tracyho tygrovi drápy a tesáky, které nemá. Tracyho tygr je v jádře dobrotivý, dětsky naivní a hravý jako kotě. Jeho příběh je samá "hra, fantazie, kouzlo a čáry máry", jak by řekl dr. Pingitzer, je saroyanovskou chválou bláznovství, úsměvnou, rozmarnou pohádkou pro dospělé.
A protože v pohádkách musí všechno dobře skončit, končí se šťastně i příběh Tracyho tygra. Thomas Tracy v závěru nalezne Lauru Luthyovou a jeho tygr, jakkoli je zubožený a zbitý, také nakonec nezemře. A přece na konci příběhu záhadně zmizí. Ne nadarmo ho policista Huzinga hledá na obraze v místnosti, do níž Tracyho tygr vešel, aniž z ní kdy vyšel.
Neboť Tracyho tygr nezmizel docela. Stal se obrázkem. Anebo se stal znovu básní. Tou básní, z níž se zrodil. Zalezl zpátky do malého doupěte, které mu postavil William Blake, klidně tam dříme a čeká, až si ho zase někdo někdy přečte.

Martin Hilský, 1980